U nás v Kocourkově aneb danajský dar

Můj starý známý, říkejme mu třeba Václav, před časem zdědil tři pozemky v Praze - Libni. No, pozemky; jsou to jen malé části tří nevelkých parcel ležících navíc dost daleko od sebe. Z té první je to jedna jedenáctina, ze druhé jedna třináctina a ze třetí jedna sedmnáctina. I kdyby byly všechny vedle sebe, nepostavil by na nich ani boudu na zahradní nářadí.

Pan Václav ty nudličky k ničemu nepotřeboval. Jen mu přidělávaly starosti s placením daně z nemovitostí. Ta daň sice dohromady nedělá ani sto korun, ale nechtěl se zatěžovat myšlenkou, že by mohl zapomenout a nedopatřením se dopustit daňového úniku. A tak, když se zase sešel v restauraci U Hubatků s kamarády u piva, zeptal se jich, co s tím nečekaným dědictvím má dělat.

„Zkus koupit podíly od ostatních ostatních majitelů. Když se to spojí dohromady, máš tři parcely v Praze. Kdo z nás to má?“ radil mu Pepa.

„A kde bych na to vzal? Metr čtvereční pozemku v Praze stojí dvacet tisíc! A ty tři parcely mají všechny dohromady asi devadesát metrů čtverečních.“

„Nepovídej. Můj bratranec kdysi kupoval opravdu velkou parcelu na Petřinách a dal za ni osmdesát tisíc. A víš sám, že se říká, Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni,“ na to zase Pepa.

„Jo, kdysi. To asi bylo ještě za Husáka. To stál kus parcely míň než stejně velká tapeta,“ oponoval mu Jindra.“

„Pánové, ať je to, jak chce, já se na stará kolena nechci stát realitním magnátem. Já chci mít klid.“

„Tak to prodej. Třeba to některý z těch spoluvlastníků vidí jinak.“

„To už jsem zkoušel. Nikdo to nechce. To víte, koupí nudli, kterou skoro přikryje kapesníkem, a jenom za zápis do katastru zaplatí dva tisíce. A z toho svého pozemku má sice nudli dvojnásobnou, ale stejně mu to není k ničemu.“

„No tak to zkus prodat městské části,“ navrhl Jiří, který až dosud zdánlivě bez zájmu o věc upíjel pivo: „Jeden prodávající, jeden kupující, jedna smlouva a jeden zápis do katastru. Tím se ušetří a kupec aspoň nebude tlačit cenu dolů.“

„No jo, ale určitě na to budou chtít znalecké posudky a já to nechci platit. To už to raději té městské části daruju,“ uzavřel diskusi Václav. „Aspoň budu za mecenáše.“

„Jo, a třeba se dočkáš pamětní desky. To víš, tam na ten dar čekají. Vždyť hospodaří s našimi daněmi. Myslíš, že je někdo pochválí za pozemky, na kterých nepostaví ani psí boudu? I když to budou mít jen za cenu toho zápisu do katastru, stejně se najde nějaký šťoura a omlátí jim to o hlavu jako špatné nakládání se svěřenými prostředky,“ zkoušel ho ještě odradit Jindra, ale Václav už byl rozhodnutý.

A hned další den začal jednat. Zašel na radnici s představou, že sepíše jednoduchou darovací smlouvu a svého dědictví se tak konečně zbaví. Čím jednodušší řešení radnici nabídne, tím snáze se mu to podaří.

Jenže na radnici to viděli jinak. Pozemky neodmítli, ale jednáním pověřili externí právní firmu. A ta trvala na tom, že na každý pozemek bude samostatná smlouva a samostatné podání žádosti o zápis do katastru nemovitostí. Ale zato byli ochotni za pana Václava zaplatit ověření podpisů, aby se mu ten dar neprodražil.

Pan Václav neví, kolik si právní firma nechala zaplatit za celou transakci, ale když si uvědomil, s jakou pořizovací cenou vstoupí do majetku městské části jeho nezištný dar, napadlo jej, že kdyby přesvědčil ostatní majitele těch mikropozemků ke stejné akci, možná by společnými silami přivedli městskou část na buben. A nechce ani domýšlet, co by stejný postup udělal s cenami pozemků někde na odlehlém venkově, které jsou zatím opravdu levné.