Soumrak sousedského soužití

Soutěž (čtvrtek 3. ledna 2019)

„Tak ta garsonka vedle už je prodaná,“ místo pozdravumě nakvašeněpřivítala Irena, sotva jsem se objevil ve dveřích. Tak to budu mít na talíři hodně dlouho. A to jsem kontaktoval realitku hned, když jsem ten inzerát viděl. A rovnou jsem šel do banky kvůli hypotéce.

Tu sousední garsonku jsme chtěli už před šesti lety, při privatizaci. Se starou paní Krskovou jsme už byli skoro dohodnutí, ale než jsem stačil dohodnout navýšení hypotéky, někdo nás předešel.

Nového majitele jsme tu nikdy ani neviděli. Garsonku dokonce ani nepronajímal, ale teď ji prodává. Samozřejmě za tržní cenu. Irena z toho byla na mrtvici, ale nakonec jsem ji přesvědčil, že do toho půjdeme znova. Jenže než jsme si v tom udělali jasno, už podruhé jsme prohráli. A můžu za to samozřejmě zase já, myslí si určitě Irena podle toho, jak se tváří.

Soused (úterý 8. ledna 2019)

V klidu koukám na hokej, když se z kuchyně ozve: „Ty někoho čekáš? Tak běž otevřít.“

Na ledě je to sice zrovna nuda, ale stejně jdu ke dveřím otráveně.

„Dobrý večer, neruším?“

„Rušíte,“ málem ze mne vypadlo, ale včas jsem zabrzdil: „Co si přejete?“

„Já jsem Láďa Soukup a chtěl bych vás i manželku pozvat na kolaudaci svého nového domova,“ usmívá se náš nastávající soused, nikdo jiný to být nemůže, ale to už kouká někam za mě. No jasně, zvědavost manželce nedala a už je tu taky.

„Teď? Není na to už trochu pozdě?“ převzala iniciativu. Ani na ní není znát, že ještě před chvílí by mu vyškrábala oči. I když by si to zasloužil spíš jeho předchůdce.

„Ne, to bych si nedovolil,“ zasmál se: „v pátek od šesti, jestli vám to vyhovuje.“

„To asi nepůjde. Na pátek máme lístky do divadla,“ vzpomněla si na můj vánoční dárek.

„No, já bych to mohl přesunout na jindy, když se vám to nehodí,“ nabídl soused: „jste první, u koho zvoním.“

Souhlas (středa 9. ledna 2019)

„Ten má nějakou družnou povahu, napadlo by tě zvát sousedy k oslavě nastěhování?“ zeptala se mě Irena, jen co za sousedem zaklaply dveře. Já ji chápu, do svého soukromí jen tak někoho nepustí a žije v představě, že to tak mají všichni. Ale napadlo mě, že by nebylo špatné zjistit, jaké má náš nový soused plány a čím nás trumfnul. Ale co, stejně by mlžil, pustil jsem nakonec celou věc z hlavy.

Ale dnes soused zazvonil znovu s tím, že oslavu přesunul na sobotu. Skoro jsem se zdráhal uvěřit vlastním uším, když jsem slyšel Irenu, že teda přijdeme.

Souhra (sobota 12. ledna 2019)

Včerejší divadlo, to bylo fiasko. Irenin oblíbenec, kvůli kterému jsem ty lístky koupil, se na poslední chvíli ze zdravotních důvodů omluvil a ani jeho náhradník nebyl ve formě. Ale Ireně by se stejně nezavděčil, ani kdyby zářil. Na Irenině náladě je to znát ještě teď, když se chystáme k sousedovi. Ale co, buď tam přijdeme na jiné myšlenky, nebo se brzy rozloučíme, a jestli Ireně ten výraz v obličeji vydrží, on nám to ani nebude mít za zlé.

Soudek (neděle 13. ledna 2019)

Tak se nám ta kolaudace pěkně protáhla. Láďa Soukup pozval ještě Součkovy ze třetího patra a Soukeníkovy z přízemí, takže nás tu bylo sedm. Na jednu garsonku až moc, ale žádnou stísněnost jsem necítil. Dokonce i Irena se uvolnila a na trapas s divadlem zapomněla. Je vlastně škoda, že se nescházíme častěji. Nebýt našeho nového souseda, ani si nevšimneme, jak podobná máme všichni příjmení. Souček, Soukal, Soukeník a Soukup, to je něco pro pošťáky!. A na to jsme si samozřejmě museli připít.

Láďovi rodiče mají v Čejkovicích vinohrad. Přivezl si odtud něco z poslední úrody, ale jak říkal, trošku probral i rodinný archív, a tak jsme ochutnávali a popíjeli hodně přes půlnoc.

A taky jsme si se všemi přiťukli na tykání, přestože kromě Ládi se všichni známe už pár let ze schůzí vlastníků. Vida, co dokáže jeden moravský vesničan!

Soulad (duben 2019)

Aby mi líp utíkala skoro hodinová cesta do školy, hrával jsem jako student v autobuse mariáš. Ale už spoustu let jsem nenašel nikoho, s kým bych si mohl zahrát. To se změnilo od té lednové kolaudace garsonky. Míra Soukeník chodí hrát každý čtvrtek do hospody Na Rozhraní. Na tom mejdanu se zmínil, že jim vypadl kolega. Všichni se tvářili dost rozpačitě, nějak se rozmohly spíš virtuální hry, ale já jsem se toho chytil hned.

Jako studenti jsme hráli desetníkový, ale ten korunový dnes vlastně vychází při porovnání s dnešními cenami levněji. Já jsem se ze začátku musel aklimatizovat, přece jen jsem to nějaký ten pátek nehrál, ale teď už jsem to srovnal a začínám mírně vyhrávat. Netlačím na pilu, jsem rád, že zase mám s kým hrát, ale kdo by chtěl prohrávat. Ještě že se k nám ten Láďa přistěhoval.

Soucit (neděle, 5. května 2019)

„Řekl ti Láďa, proč se stěhoval?“ ptá se Irena. Ani nečeká na mou odpověď a pokračuje: „Vloni mu umřela žena. Nechtěl zůstat v bytě, kde mu ji všechno připomínalo, tak si našel tuhle garsonku.“

No tak teď je mi jasné, proč dostal tu garsonku on. Nejspíš ji směnil a ještě dost peněz dostal. Ale teď mu to ani nezazlívám. Jsem rád, že to nepotkalo mě.

Soupeř (čtvrtek, 23. května 2019)

Dnes nebylo z mariáše nic. Nějaký trouba při výkopu prorazil vodovodní přípojku a v hospodě neteče voda. I když ji tam nikdo z nás nepije, hospoda bez vody nemůže fungovat, a tak mají zavřeno. Hledat jinou hospodu se nám nechtělo, a tak jsme to dnes rozpustili.

Za Láďovými dveřmi slyším povědomý hluk. Chtěl jsem se u něj stavit; půjčil si štafle a já je budu o víkendu potřebovat, ale teď ho přece nemůžu rušit.

A Láďa je asi ve formě. I z našeho bytu ty dva slyším ještě dobrou čtvrthodinu.

Za dvacet minut slyším klíč v zámku.

„Jé, ty už jsi doma?“ ptá se překvapeně, ale z jejího hlasu cítím nejistotu.

„Mariáš jsme dneska odpískali. A kdes byla ty?

„Na chvilku jsem zaběhla ke Katce, ale trochu se to protáhlo,“ říká, ale já vím, že neříká pravdu. Je to hloupá náhoda, ale Katku jsem zdravil, když jsem přicházel domů. Odcházela na nákup. Neříkám nic, ale tuším zradu. A pro ty štafle se mi najednou nějak nechce. Nechám to na zítřek.

Souboj (pátek, 24. května 2019)

Celou noc jsem se převaloval na posteli a v hlavě se mi rojily černé myšlenky. Vstával jsem rozlámaný a v práci to podle toho vypadalo. Nevím, jestli mi hlava třeštila víc z nevyspání, nebo z toho včerejška. Všechno do sebe zapadá. Musela by to být velká náhoda, kdyby u Ládi byl někdo jiný.

Nakonec jsem to už nevydržel. Odešel jsem o dvě hodiny dřív a spěchal jsem domů. Ani nevím, co jsem si od toho sliboval.

Irena ještě doma nebyla, ale to jsem ani nečekal. Odložil jsem jenom tašku a zazvonil jsem u Ládi. Asi slyšel klapnout naše dveře, protože otevřel okamžitě. Něco mi říkalo, že čekal někoho jiného. To mě rozhodilo.

„Včera tu byla Irena.“ Neptal jsem se, prostě jsem to na něj vypálil.

„Ty si myslíš…“ Ani jsem ho nenechal domluvit: „Vím!“

„Ona ti to řekla?“

Zatmělo se mi před očima. Vrazil jsem mu pěstí do toho pěstěného obličeje. Zavrávoral, udělal krok dozadu a pak už jen padal. Naneštěstí tak nešikovně, že hlavou narazil do zárubní. Teď tu leží, hlavu má v nepřirozeném úhlu k tělu a nehýbá se. A za mnou v ještě stále otevřených dveřích Irena.

Právě šla domů a nejspíš se tu chtěla zastavit, ale teď tu spoušť pozoruje očima doširoka otevřenýma hrůzou a dlouho mlčí.

Až po hodné chvíli z ní vypadne: „A to kvůli té garsonce?“

Soud

Irena naprosto odmítá, že by někdy něco s Láďou měla. Tvrdí, že můj spor s Láďou musel vzniknout kvůli tomu, že nám vyfoukl garsonku, o kterou jsme měli dlouhodobý zájem. Fakta jí dávají zapravdu. V bance potvrdili, že jsme se dvakrát pokoušeli o hypotéku, a to vždy v době, kdy byla možnost tu garsonku získat.

Za Láďou to měla tak blízko, že ji cestou nikdo nemohl potkat. A já tak dodnes nevím, jestli mi byla nevěrná, nebo ne. A záleží na tom vůbec? Mají mě odsoudit jako žárlivce, nebo jako závistivce? Je mi to vlastně jedno. Definitivně jsem prohrál.