Rychlá diagnóza a ještě rychlejší léčba

Bývaly doby, kdy český divák žijící ve vnitrozemí měl na výběr mezi dvěma televizními programy. Obyvatelé pohraničí si k tomu jako bonus za život na periferii mohli přidat něco málo z cizích zdrojů podle toho, kde bydleli.

Čas oponou trhl a dnes máme na výběr z nepřeberného množství placených i neplacených kanálů. Úsilí tvůrců však nestačí tempu růstu televizních stanic, a tak vedle věčného opakování starších kousků sahají televize i k experimentům a prostor dostávají i ti, které byste před čtvrtstoletím v televizním programu hledali marně. A někteří dokážou nabídnutou šanci využít.

Nedávno jsem pozdě večer zase přepínal a pátral, co nového je v nabídce, a na jedné slovenské televizní stanici jsem narazil na „vešticu Marciu“, nabízející „rychlou diagnózu a léčbu“. Obvykle rovnou přepnu dál, protože poslouchat to jejich lákání potenciálních obětí je čistá nuda, ale veštica Marcia měla zrovna na uchu nějakou nešťastnici, která obětovala nemalou část svých úspor za předraženou telefonní linku a svěřila své trápení nejen jí, ale i těm nemnoha televizním divákům, kteří jsou z nejrůznějších důvodů ochotni tuhle taškařici sledovat. Začátek rozhovoru jsem sice nestihl, ale po prvních slovech veštice jsem neodolal a zaposlouchal jsem se.

„… ale vždyť přece musíte něco cítit,“ říkala právě přísně a pohybovala přitom rukama nahoru a dolů, mačkala prsty, jako by chtěla tu svou léčitelskou energii poslat pomocí neviditelných stříkaček na místo, kde jí je potřeba, a občas si je nahřála nad plamenem svíčky. Asi jim ve studiu málo topí.

„Necítím nic,“ trvala na svém zákaznice. Tajně jsem zadoufal, že je to nějaká recesistka a bude veselo. Ale veštica se nadala vyvést z míry.

„Žádná změna, nějaké teplo? To není možné, no tak mi popište svoje pocity, já se na vás musím napojit.“

„Ty kotníky mě bolí pořád stejně a cítím v nich mravenčení.“

„No tak to bude ono, už to vidím, už jsem se na vás napojila. Vy pracujete na směny.“

„Ne, nepracuji na směny.“

„Tak se vracíte pozdě domů. A pracujete ve velké firmě.“

 „Vracím se po desáté, ale pracuji v malé provozovně…“

„…a její vedoucí je muž,“ vpadla jí do řeči veštica, ale ukázalo se, že ještě pořád není napojená dostatečně.

„Vede ji žena, ale máme dvě provozovny…“

„…no já to přece vidím, že je to něco většího, to jsou ty dvě provozovny dohromady,“ přišla konečně veštica na to, jak si vylepšit reputaci, „a vyrábíte komponenty,“ pravila rozhodně, zřejmě s vědomím, že v případě potřeby může za komponenty označit cokoliv, čeho se její zákaznice v práci dotkne.

První trefa do černého zase nikde - ze zákaznice vypadlo, že pracuje v malé restauraci.

„A ta druhá provozovna je větší“ zkoušela to zase dál.

Zákaznice připustila, že druhá provozovna je opravdu o něco málo větší a vede ji manžel její šéfky.

„Tak vidíte, já tam toho muže vidím, teď už je to všechno jasné,“ předváděla své jasnovidné schopnosti veštica, jako by na tom, kdo šéfuje podniku, který zákaznice možná zná jen z doslechu, závisel výsledek léčby.

„A do práce to máte jenom malý kousek, moje“ zkoušela to veštica asi v domnění, že když má někdo problém s kotníky, nebude to se vzdáleností pracoviště od domova přehánět. Aby navázala důvěrnější vztah, začala svou klientku oslovovat „moje“, ale ani to nepomohlo.

„Dvacet pět kilometrů,“ dostalo se jí odpovědi. Přestože zákaznice zcela zjevně své peníze nesměňovala za minuty recese, rychlá diagnóza na dálku se veštici zjevně vymykala z kontroly. Ale nedala se. Ke svým šamanským pohybům přidala nespokojené pokyvování hlavou: „Ale vy málo spolupracujete, to se mi pak těžko pracuje. Už aspoň něco cítíte v těch kotnících, moje?“

„Už mě to bolí míň,“ připustila nešťastným hlasem zákaznice, asi v obavě, že kdyby nepřiznala nějaké zlepšení stavu, veštica svalí veškerou zodpovědnost za neúspěch na její nedostatečnou spolupráci.

„No tak vidíte. Tam, kde jiní končí, my začínáme,“ uzavřela triumfálně veštica seanci a se slovy „mějte se krásně, moje, teď už to bude jenom lepší“ raději rychle zavěsila telefon. Pak si důkladně promnula prsty nad plamenem svíčky a plynule přešla na lákání další oběti.

To, že se jednalo o slovenskou televizní stanici, není důležité. I některé naše to mají na svém repertoáru. Co vlastně vede lidi k hříšně drahému volání k podobným exotům, když už i poplatky za návštěvu lékaře byly zrušeny, přemýšlel jsem, když jsem šel spát. Ale druhého dne mě začalo bez jakékoliv příčiny bolet koleno. Když bolest nepřešla ani druhý den, zmínil jsem se o tom své lékařce při kontrole, na které teď chodím pravidelně.

„A měl jste nějakou nehodu, špatně jste šlápl?“ zeptala se.

Když jsem ji ujistil, že nic takového se mi zcela jistě nestalo, řekla mi: „Já se vám snažím napovědět. Kdyby to byl úraz, můžete jít i bez mého doporučení na chirurgii. Ale takhle vám dám žádanku a vy se musíte objednat na ortopedii."

Nechtěl jsem na chirurgii lhát, a tak jsem si nechal napsat tu žádanku. Na ortopedii mají první volný termín na konci srpna. Skoro jsem chtěl volat Marcii, ale koleno mě, asi pod hrozbou té možnosti, naštěstí po dvou dnech přestalo bolet stejně nenápadně, jako začalo.