Robert, jemný dobyvatel

Roberta Tesaře jsem poznal počátkem devadesátek. Býval častým účastníkem víkendových běžeckých závodů, které jsem běhával taky.
Věkem už patřil k veteránům, ale ani mezi nimi nepatřil k nejrychlejším, ač byl mezi nimi jeden z nejmladších. Dostat skoro sto kilo živé váhy do cíle je přece jen náročný logistický úkol, i když jsou ta kila rozložená na téměř dvou metrech výšky.
Běžeckými výkony tedy Robert nevynikal. Jeho čas přicházel až po závodech, když nás při doplňování ztráty tekutin v nejbližší hospůdce bavil historkami ze svého života.
Ještě větším koníčkem než běh byl pro Roberta sex. A stejně jako neběhal jen jeden závod, nebyl věrný jen jedné ženě. Tedy, někdy v době raného mládí možná byl, ale teď už byl řadu let rozvedený a ženy pro svou druhou pohybovou aktivitu získával přímo v ulicích.
Začínal vždy stejně: "Dobrý den, madam, máte zájem o sex?"
Jednoduchá otázka přinášela různé odpovědi, ale Robert nikdy nesmlouval. Ženino ne pro něj už tenkrát znamenalo ne bez ohledu na to, že hnutí Me too i Istanbulská smlouva se tehdy ještě ani nechystaly na svou pouť světem.
"Je mi jedno, jestli říká ne proto, že chce být věrná svému chlapovi, nebo je na ženský, nebo ji sex nebaví. Proč bych ztrácel čas a energii, když mi jiná řekne ano."
"A co když jenom dělá drahoty, aby nevypadala, že dá každýmu?"
"Hele, ne je pro mě ne a já jdu o ulici dál."
"O celou ulici? A není to trochu moc?"
"Vole, já neoslovuju žádné chudinky. Nebudu riskovat, že mě před chvilkou viděla. Ona nesmí mít pocit, že je nějaká náhradnice, i kdyby už dnes byla sedmá v řadě. Musí věřit tomu, že mě zaujala tak, že kašlu na konvence."
V devadesátkách začaly fungovat tržní mechanismy, a tak se někdy stávalo, že Robert na svou otázku dostal odpověď: "Za dva tácy."
"Madam, já jsem amatér. Obchodní transakce mě nezajímají. Já jen chci, aby nám oběma bylo dobře," odpovídal v takových případech.
"Takže ti nevadí, když tě ženská odmítne? Kolik pokusů musíš udělat, aby to klaplo?"
"Hele, nesmíš se brát moc vážně. Já si přesnou statistiku nevedu, ale nakonec to vyjde vždycky. Na první pokus to vyjde málokdy. Spíš tak na třetí, čtvrtej, ale nedávno zabrala až devátá.
Už jsem si říkal, že dnes je den blbec. Bylo horko, já už byl uondaný, tak jsem si řek, že dám ještě dva pokusy a balím to. Zrovna jsem šel kolem stánku s ovocem a zeleninou a napadlo mě, že si koupím banán nebo pomeranč.
Uvnitř vysoká blondýna dávala něco do regálu a jak se otáčela zpátky ke mně, vidím že ten bílý plášť, co má na sobě, je už dost jetý. Je léto, horko a ona nejspíš ráno tahala bedny se zbožím, a na tom plášti to bylo znát. A takový použitý plášť na ženském těle, to je jako turínské plátno. Každá křivka, oblina a zákoutí toho těla se tam nějak zobrazí.
A jak se tak otáčela s otázkou, co to bude, z pootevřených dveří z boku to asi nějak fouklo, ten plášť se trošku rozhrnul a vykoukly z něj růžové kalhotky.
V tu ránu jsem zapomněl, proč tam jdu, zvítězil zvyk a já jsem jí položil tu svou otázku.
V první chvíli to vypadalo, že si můžu udělat devátou čárku a zbývá mi poslední pokus, ale pak se jí rozšířily panenky, rukou mávla, abych prošel těmi bočními dveřmi, a už věšela na okno cedulku Přijdu hned a zatahovala ty firhaňky, aby nebylo vidět dovnitř. Klíč byl ve dveřích, tak jsem hned zamkl a pak už to šlo rychle. Málem jsem si nestačil nasadit kondom. A, pánové, byla to jízda! Byla pružná, pevný trojky, růžový bradavky, ani podprdu nepotřebovala, ale to bylo vidět ještě dřív, než sundala ten plášť. Zadeček taky perfektní, ale ty břišáky! Kam se na ni hrabe půlka z nás!
Pěkně na stojáka, páč ta podlaha k lehnutí moc nebyla a kromě regálů tam žádný nábytek nebyl, ale bouda se otřásala v základech, pokud nějaké měla. Ještě že stála na rovině, jinak bychom ji přestěhovali o kus dál.
Těm, co šli kolem, muselo mu být jasné, že ta cedule Přijdu hned kecá, ale nám to bylo úplně jedno. Když jsme skončili, ona vykoukla ven škvírou toho závěsu a venku stála fronta nejmíň sedmi lidí. Přes ty firhaňky teda nemohli nic vidět, ale asi to brali jako rozhlasový přenos.
No co se dalo dělat, normálně jsme se dali do pucu, já vyšel ven, ona rozhrnula oponu a ti posluchači jí skoro vykoupili krám, aby nevypadali jako šmíráci. Takže já jsem byl nakonec rád, že jsem si udělal osobák v počtu neúspěšných pokusů, a pro ni to vlastně bylo spojení příjemného s užitečným."