Proč jsem na straně Izraele

Dnes je to právě rok a den od okamžiku, kdy bojůvky Hamás jugend napadly Izrael. Zemřelo při něm téměř 1 200 lidí, z velké většiny civilistů a dalších asi 250 útočníci unesli.

Byla tak rozpoutána válka, která vyvolává protesty v celém světě. Je přitom zvláštní, že mezi početnými demonstracemi přinejmenším opticky převažují ty na podporu Palestinců, tedy útočníků, kteří toto krveprolití záměrně vyvolali. Já jsem na straně Izraele, a to nejen od chvíle, kdy se konflikt rozhořel, ale vlastně od okamžiku, kdy jsem projevy nenávisti Palestinců vůči Židům začal blíže sledovat.

Tím okamžikem se pro mne stalo 5. září 1972, kdy osm střelnými zbraněmi ozbrojených teroristů z organizace Černé září zajalo devět izraelských sportovců a další dva, zápasníka Weinberga a vzpěrače Romanova, kteří se je pokusili zastavit, zabili. Za propuštění sportovců teroristé požadovali propuštění 234 palestinských teroristů z izraelských věznic. Pokud by jejich podmínky nebyly splněny, hrozili popravou rukojmí.

Německá policie nebyla na nic podobného připravena, takže akce skončila tragicky. Těsně po půlnoci teroristé všechna rukojmí zabili. Pět z osmi útočníků bylo rovněž zabito a zbývající tři zajati, ale smrti jedenácti izraelských sportovců policie nezabránila.

Bylo mi tehdy šestnáct let a sport jsem nejen provozoval, ale i intenzivně sledoval. Proto mě tato tragédie hluboce zasáhla a ovlivnila.

Od zboření Jeruzaléma a zničení druhého jeruzalémského chrámu v roce 70 se Židé rozprchli po světě, ale ten se k nim nechoval vlídně, použiji-li diplomatická slova. Středověká Evropa pod silným vlivem křesťanství jim vyčítala ukřižování Ježíše Krista, ačkoliv z logiky věci by jim měla být vděčná, protože tím došlo k naplnění proroctví a spáse lidstva.

Židé žili v ghettech a čelíce mnoha pogromům snili o návratu do zaslíbené země. Jistá naděje jim svitla poté, co britský ministr zahraničí Arthur Balfour zaslal 2. listopadu 1917 dopis předsedovi britské sionistické organizace lordu Lionelu Walteru Rotshildovi. Vláda Jeho Veličenstva v něm vyjadřuje podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti historické Palestiny při respektování občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva tohoto území.

Balfourova deklarace byla v roce 1920 začleněna do mírové smlouvy ze Sèvres a vyústila ve vytvoření britského mandátu pro Palestinu.

Po rozpadu Osmanské říše pak probíhala jednání o uspořádání poměrů na Středním východě, na která vzpomíná sir Winston Churchill jako na obtížnou záležitost, kdy představitelé Palestinců odmítali jakékoliv kompromisy, znovu otvírali otázky již dříve vyřešené, ale někteří z nich přitom prodávali půdu Židům za více než desetinásobky její tehdejší tržní ceny.

Židé byli v jednáních konstruktivnější, ale nebyli by to snad ani oni, kdyby neměli svůj plán B. Poskytli tehdejšímu Sovětskému Rusku mnohamilionovou půjčku, která nebude muset být splacena, pokud na severním Krymu vznikne autonomní Židovská republika. Odsun Tatarů z Krymu, který Stalin zahájil v roce 1944, měl zřejmě být prvním krokem k realizaci tohoto plánu, ale nakonec k němu nikdy nedošlo. Naopak, zde je nejpravděpodobnější příčina, proč Rusko po nástupu Chruščova darovalo Krym Ukrajině.

Mezi tím už ale vznikl 14. května 1948 stát Izrael v oblasti Palestiny, a to tak, že území britského mandátu bylo rozděleno mezi Izrael a Palestinu s tím, že spolu měly tvořit hospodářskou unii.

Hned druhý den po vzniku Izraele však na něj zaútočili členové Ligy arabských států Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon a Irák a začala válka za nezávislost.

Izrael svou nezávislost uhájil a rozšířil území, které mu původně bylo přiděleno. Další boje však na sebe nedaly dlouho čekat.

Od 5. června do 10. června 1967 proběhla šestidenní válka mezi Izraelem na jedné straně a Egyptem , Sýrií , Jordánskem , Irákem a Alžírskem na straně druhé. I tentokrát koalice arabských států utrpěla těžkou porážku a Izrael dobyl území značně převyšující jeho vlastní rozlohu.

Obsazením Sinajského poloostrova odblokoval uzavření Akabského zálivu a přístup k Rudému moři, obsazením Golanských výšin získal strategicky významnou pojistku proti útokům ze Sýrie.

Ze Sinajského poloostrova se stáhl po podpisu egyptsko-izraelské mírové smlouvy v březnu 1979, Golanské výšiny Izrael okupuje dodnes; čelí však obviněním, že je okupuje především proto, aby mohl využívat zdejší vodní zdroje.

Přes tyto války a další četné útoky různé intenzity se Izrael vyvinul v moderní suverénní a soběstačný stát, poušť a bažiny přetvořil v kvetoucí zemi, zatímco Palestinci na svůj stát stále čekají a jsou odkázáni na humanitární pomoc, kterou nezřídka zneužívají k výrobě zbraní proti Izraeli. Namísto myšlenky budování vlastního státu sní o likvidaci toho Izraelského s myšlenkou „Od moře k řece“.

Nejen Palestinci, ale i řada mnohem větších národů nemá svůj vlastní stát, například Kurdové, Ujguři nebo Tibeťané. Izrael ve své touze po vlastním státu projevil mimořádnou vůli a pro jeho vznik a další vývoj vynaložil a dál vynakládá nesmírné úsilí. A proto stojím na jeho straně.