Noční překvapení (3. část - Trošku se to zamotává)

"Tak si to shrňme," začal druhý den ráno kapitán Mareš poradu: "na peněžence nalezené tři a půl metru od mrtvé byly nalezeny troje otisky prstů. Jedny patří prokazatelně mrtvé, ty další nemáme v evidenci. V pěti různých kapsách měla celkem osmnáct tisíc čtyři sta šedesát korun a mobilní telefon s displejem zamčeným na heslo," usrkl kávu a na chvíli se odmlčel.
"Asi měla nějakou špatnou zkušenost a v peněžence si nechávala jenom drobné pro případ elpasa," nadhodil snaživý nováček v týmu, podporučík Hojer.
"Neblázni, Hujere," odmítl tuhle hypotézu poručík Bříza. Kdyby měla tak špatné zkušenosti, proč by u sebe měla takový balík?"
"Možná chtěla něco většího koupit a nechtěla platit kartou."
"Tak pozdě a tam? Ani omylem."
Jejich debatu přerušil příchod patologa doktora Suchého.
"Tady je pitevní zpráva. Jen stručně to podstatné: Žena mezi šedesáti a dvaašedesáti, příčina smrti rozsáhlý infarkt způsobený buď mimořádnou námahou nebo obrovským leknutím. Prakticky se nedala zachránit. Někdo s ní trochu hýbal, ale to odpovídá tomu, co říkal ten svědek.
Žaludek měla prázdný. Pokud něco jedla, tak naposledy před polednem. A v krvi žádný alkohol."
"Honzo, nespletl ses v tom věku? Podle občanky by jí mělo být za měsíc padesát osm. A manžel i snacha se shodují, že byla s kamarádkami někde ve vinárně. Těžko tam popíjely dětské šampáňo a nic k tomu nezobaly."
"Ten věk platí. Leda že by ji život pořádně semlel. A za to ostatní ručím. Ale ta její občanka má dva měsíce do propadnutí. I přes ten nabouraný obličej tam ta podoba je, ale skoro bych se vsadil, že jsem pitval někoho jiného."
"Tak ti děkuju," ujal se kapitán Mareš znovu slova: "to dost mění situaci. Že by ta Krátká žila dvojím životem? Musíme se podívat do toho mobilu."
Jako by vytušil svou důležitost, mobil se náhle rozvibroval příchozím hovorem. Podle jména na displeji volá Líba.
"Přijmi to," pokynul Mareš jediné ženě v týmu, poručici Zlámalové.
"No, Jarko, kde se flákáš? Už tu na tebe čekám čtvrt hodiny! Jestli nám to ujede, tak si mě nepřej!" ozval se bez pozdravu rozčilený ženský hlas.
"Dobrý den, tady po..." začala Zlámalová, ale než stačila dokončit větu, volající žena zavěsila.
"Končím poradu. Podívejte se do střev toho mobilu a zjistěte, kdo jí teď volal. Stejně je to zvláštní. Ta Krátká by teď snad měla být v práci. A dost pochybuju, že jí volala kolegyně.
Jo, a taky zavolejte těm Krátkým kvůli identifikaci."
_______
Za dvacet minut se u kapitána hlásil poručík Bříza: "Tak ta volající je Libuše Domanská, šedesát sedm let, bydliště Praha Střížkov. A s majitelkou mobilu právě sedí ve vlaku na Pardubice. Ta se jmenuje Jarmila Plecitá, je jí pětašedesát a zdržela se na policejní stanici v místě svého bydliště na Praze čtyři, kde byla nahlásit ztrátu mobilu a peněženky se šesti stovkami. Ta její kamarádka ukončila hovor ve chvíli, kdy ji viděla přicházet, protože jí došlo, že ten mobil má v ruce někdo cizí."
"Tak hlavně, že si to seniorky v klidu vysvětlily. Ale ta Krátká se nám pěkně vybarvuje. Barák jako hrad a ona si nejspíš přilepšuje kapesními krádežemi. To se divím, že ji kolegové ještě nemají v evidenci. Buď je tak šikovná, nebo s tím začala nedávno. A ví o tom její rodina? Krátký nám má co vysvětlovat. Jedeme ještě jednou k nim."
U Krátkých byla doma zase jenom snacha, ale k jejich překvapení jim hned u vchodu oznámila, že se Jarča určitě vrátila ještě před půlnocí domů.
"A proč jste nám nezavolala, jak jsme se domluvili?"
"Vizitku jste dali Mílovi. Teda panu Krátkému. A myslela jsem, že je to zbytečný, když se právě vrátila od vás."
"Ona byla u nás?"
"No, byla tam nahlásit, že jí někdo v autobuse ukradl peněženku."
"A bylo to určitě v autobuse?"
"Stoprocentně. Než nastupovala, dívala se, jestli v ní má lítačku. A když vystoupila, sáhla do tašky a peněženka nikde. Málem ji kleplo. Měla tam čtyři tisíce, které cestou z vinárny vytáhla z bankomatu Tak prý za tepla běžela na policii."