Nikdy nikam nechoď neohlášen

František se už léta probouzí sám. Označení starý mládenec by se však bránil. Pravda, Kristova léta už má za sebou, ale na cestě k padesátce ušel sotva polovinu a svou kondicí i myšlením hravě překoná borce o deset až patnáct let mladší. A též by zase rád neusínal a neprobouzel se sám. Proto hledá, ale nenachází. Jako by byl proklet. A jeho prokletí má jméno Valerie.
S Valerií se seznámil jako student. Nebyla to oslňující krasavice, ale František také nebyl žádný lamač dívčích srdcí. Oba měli štěstí, že asi dvanáctičlenné zdravé jádro jejich studijní skupiny tíhlo ke společnému prožívání volného času. Nejednou tak vyrazili nejen do kina nebo divadla, ale i na prodloužený víkend na hory.
Ve skupině se postupně vytvářely dvojice a některé z nich jsou spolu dodnes. I plachý František se postupně sblížil se zpočátku poněkud nepřístupnou Valerií.
Nikdy předtím nepoznal nikoho, s kým by si tak dobře rozuměl v pohledu na svět a na život. Ale blízkost názorů pro ni nebyla dostatečným důvodem ke sblížení tělesnému. Dlouho k ní hledal cestu, ale ještě než dostudovali a jeden z párů v jejich skupině se už stačil nejen vzít, ale i rozvést, František s Valerií spolu začali žít.
Jenže život není spravedlivý. Za ty miliardy let zdokonalování se naučil míchat karty obratněji než protřelý falešný hráč a nikdy nerozdává všem stejně. A to, jaké karty nám namíchá, neovlivníme.
František a Valerie to věděli velmi dobře, ale do karet, s jakými hrají, neviděli. Valerie vážně onemocněla a rychlost, s jakou ji nemoc stravovala, zaskočila oba. To jediné, co pro ni František mohl udělat, bylo držet ji za ruku a být s ní, když umírala.
Dlouho se smiřoval se ztrátou, kterou utrpěl, ale na svět, život ani ženy nezanevřel. Našel si práci, která je nejen jeho koníčkem, ale umožňuje mu žít zcela podle svých představ. Rád jezdí po celém světě a seznamuje se nejen s historií a kulturou a přírodními krásami zemí, které navštíví, ale i s lidmi, které tam potká. A stále hledá bytost, se kterou by to všechno rád sdílel.
Ale najít někoho takového, jako byla Valerie, je těžké, ne-li nemožné. František si uvědomuje, že srovnávat živou ženu se vzpomínkou, jíž milosrdný čas zbavil všech nedostatků a posílil ty lepší stránky, není úplně spravedlivé. Nehledá proto nedostižný ideál, ale ženu, se kterou by si rozuměl. Ženu, se kterou by se mohl i pohádat, aby mohl zažít usmiřování. I v tomhle byla Valerie skvělá, ale dnes už se s ní František ani nepohádá, ani neusmíří.
Františkova vytrvalost, ale i schopnost netlačit na pilu a nechat věci spíše plynout nakonec přináší ovoce. Je to pár týdnů, co se při několikahodinovém čekání na zpožděný let z Islandu seznámil s Irenou.
Irena svým vzhledem vůbec nepřipomíná Valerii. Je o pár let mladší než František a je to mimořádně krásná žena. Je štíhlá a pružná, téměř stejně vysoká jako on a záplava jejích světle zrzavých hustých vlasů po lopatky i zelené oči budí pozornost všude, kde se objeví.
František v duchu uznává, že Irena je dokonce krásnější než vzpomínka na Valerii. Je mu jasné, že tato žena nemá nouzi o nápadníky. Nepředpokládá tedy, že by ji mohl zaujmout, a proto je zcela uvolněný a přirozený. Rozhovor s ní při čekání na letišti bere jako návštěvu Louvru. Tam se také kochal krásou obrazu Mony Lisy, ale ani ve snu by jej nenapadlo, že by mu mohl patřit.
Ale snad právě to Ireně, zvyklé na opakující se lichotky mužů, kteří se kolem ní točí jako vosy kolem láhve s pivem, imponuje a po přistání v Praze mu sama nabízí, že by se nemuseli vidět naposledy.
I když František zná Irenu sotva pár hodin, z rozhovoru s ní poznal, že od Valerie se sice velmi liší zevnějškem, ale její vnitřní svět a pohled na život je mu velmi blízký, a takovou nabídku nedokáže odmítnout.
Irena bydlí v malém městě asi padesát kilometrů od Prahy, ale pracovní povinnosti ji do velkoměsta přivádějí poměrně často a stejně často se vídají s Františkem. A tak František už dnes ví, že Irena je rozvedená a žije se svou osmiletou dcerou v rodinném domku, který zdědila po svých předčasně zemřelých rodičích, a Irena ví o jeho Valerií.
Při návratu ze služební cesty František projíždí Ireniným bydlištěm. Je pátek, teplý letní večer, slunce právě zapadá, čas jako stvořený na romantickou procházku, napadne jej a požádá kolegu, aby jej tady vysadil a do Prahy se vrátil sám.
Na Googlu už našel dům s velkou zahradou ohraničenou živým plotem na rohu dvou ulic, kde Irena bydlí. Zkusí ji překvapit a strávit s ní hezký večer. A pokud by ten večer Irena nechtěla protáhnout, před půlnocí odsud odjíždí poslední autobus do Prahy.
Přichází na místo. Už se blíží k živému plotu. Ví, že kousek za rohem ulice je vstupní branka, kterou vejde za Irenou. Za plotem slyší dva ženské hlasy. Ve večerním tichu rozumí každému slovu.
"A to ti nevadí, že už takovou dobu žiješ sama, jen s Magdou?" ptá se neznámá.
A důvěrně známý Irenin hlas odpovídá:
"Právě naopak. Já si to přímo užívám. Je to úplná paráda. Nikdy mi nebylo líp."
A není v tom žádná ironie, ani náznak humoru, ani trpkost nebo rezignace. Irena říká šťastně a vyrovnaně to, co cítí.
František opatrně pokračuje v chůzi, aby na sebe neupozornil. Na rohu nezahne, ale pokračuje dál směrem k autobusovému nádraží. Ireniny čtyři věty si právě přeložil do dvou slov: "Jen kamarádi." Sen o společném probouzení se právě rozpadl.