Nikdy ho nenajdou

Ta fotka nebyla moc povedená, ale poznala jsem ho hned. Ty jeho uhrančivé oči a pohrdavý výraz rebela mám přímo vypálené do paměti.

Prý ho hledají, ale já nechápu proč. Vždyť jsem ho už dávno našla já. Našla jsem ho ještě dřív, než ho začali hledat, a možná i dřív, než mi došlo, že hledám zrovna jeho. A nejspíš jsem ho našla dřív, než jsem měla. Nejradši bych ho nenašla vůbec.

Na první pohled byl právě takový, o jakém jsem snila. Až mnohem později jsem pochopila, že byl jen projekcí mých přání, mé samoty a touhy. Jo, podle sebe soudím tebe, to platí i pro mě.

Dnes mám pocit, že uteklo aspoň půl století, ale všechno se to odehrálo strašně rychle.

Moje krev na prostěradle. Vášnivé, divoké noci, ale po nich dny, kdy marně hledal sám sebe. To už jsem věděla, že jeho tvář rebela klame. Nebyl silný a tvrdý, jak se zdálo, ale jen násilnický a natvrdlý.

Krev z mých rtů na jeho rukou. Chtěl snad demonstrací své fyzické převahy zamaskovat svou slabost? A potom ty jeho nekonečné sliby. Poprvé zněly upřímně, ale rychle se proměnily v prázdnou faleš. Opakovaně se pokoušel postavit na nohy, a posbírat střepy svých roztříštěných snů. Marně. Nevěřil sobě ani mně a já už jsem nevěřila jemu.

A nakonec jeho krev na mých rukou. Kde jsou hranice přiměřené obrany? Kdo přesně posoudí příčetnost? Dnes si připadám starší než moje babička. Nic už mi nedává smysl. Ať už mezi námi bylo cokoli, teď už není nic. Nejsme už my a on je pryč. Musím se taky ztratit, ale tak, aby mě nehledali.

I když vím, že jeho tělo nikdy nenajdou.