Nečekaná návštěva

Věra sice zase měla hektický týden, ale hlavně proto, že si chtěla v pátek udělat volno a překvapit mě u nás doma. S cestou si nedělala starosti. Má přece navigaci a ta ji spolehlivě dovede až na místo, myslela si.

No jo, to ale nepočítala s tím, že úplně na konci cesty narazí na objížďku. Cestu ze vsi, která vede k našemu domu a pak pokračuje přes les dál na jih, opravují, vlastně předstírají už asi měsíc, že se oprava chystá, a tak tam postavili zábrany a vyznačili objížďku.

Místní už si zvykli a ten, kdo po ní potřebuje projet, ty zábrany poponese a pak je zase poctivě vrátí na místo. Pořád je to menší ztráta času, než se trmácet oklikou. Já tam chodím pěšky, takže je už ani nevnímám, ale Věra, nevarována, tím je zaskočena, protože i když je odsud k nám už jenom asi kilometr, ta silnice se hned za vsí stáčí a náš dům stojí za malým lesíkem, přes který z toho místa, kde teď stojí, nemůže vidět, a ty zábrany bere vážně. Ale naštěstí si všimla, že na zahradní lavičce hned za plotem se v téměř neviditelných bikinách opaluje žena asi tak jejího věku, a tak se rozhodla, že si nechá poradit, kudy dál.

Když píšu naštěstí, není to úplně přesné, spíš by se hodilo napsat, že kam čet nemůže, nastrčí …, protože Božka, o kterou se jedná, to je spíš neštěstí. Když jsem nedávno psal o děvčatech z naší vesnice, neřekl jsem vám celou pravdu. Božka nepatří ani do jedné z těch čtyř skupin, ona je kategorie sama pro sebe.

Božka by se chtěla vdávat, má k tomu i ten správný věk, ale chybí jí to nejdůležitější - někdo, kdo by si ji chtěl vzít. Ona by byla i docela pohledná, kdyby nezdědila prsa po tátovi. Jednu výhodu to sice má – zůstanou jí stejná i v důchodu, ať už se jeho nástup bude posunovat jakkoliv, ale kluci na tak dalekou budoucnost nemyslí. Ty zajímá, co je teď.

Oni se dnes kluci do ženění moc nehrnou, ale když je někdo loví tak okatě jako Božka, popadne je panická hrůza i v případě, že už žádní panicové nejsou a často i hned potom, co o to panictví přijdou, a tak Božka marně shání chlapa, který by si ji chtěl vzít a ne jenom být kamarád s výhodami, už pár let.

A protože si nudu při tom čekání na potenciálního partnera zahání četbou veškerého bulváru, který jí přijde pod ruku, poznala Věru hned, jak vystoupila z auta, a došlo jí, že jede za mnou, ještě dřív, než se Věra stačila zeptat.

„Jestli jedete kvůli exekuci, jedete pozdě, tam už je nálepka ,Exekučně zabaveno´, kam se podíváte,“ zkusila nasadit těžký kalibr, aby odradila svou domnělou konkurenci. Božka má totiž políčeno snad na všechny živočichy mužského pohlaví v blízkém i vzdálenějším okolí, a tak vás asi nepřekvapí, že za vhodnou kořist považuje i mě.

Věře rychle došlo, odkud vítr fouká, protože bulvár by už takovou lahůdku jistě dávno servíroval, ale rozhodla se, že tuhle hru zkusí hrát taky: „To já vám takhle nemůžu říct, proč tam jedu, musíme chránit osobní údaje, to bych se mohla dostat do maléru.“

Ale ani Božka se jen tak nedá. Neví sice, co všechno už jsme si stačili s Věrou o sobě říct, ale zkouší to jinak: „No to víte, on to má s mámou těžké. Co jí před pár lety umřel manžel, dost pije a taky si začala užívat života i jinak. Každou chvíli si vyrazí někam do světa a to taky něco stojí. A po vsi se povídá, že v poslední době, asi už ze zoufalství, začala hrát na automatech a věří, že ty peníze vyhraje, ale to jsou asi jen takové pomluvy,“ povídá Božka dál, aby vyvolala dojem, že se snaží nezhoršovat obraz té nebohé ženy, která na stará kolena rozfofrovala všechno, co spolu s manželem vybudovali, a své dítě posílá na žebrotu.

„Majetek je napsaný na ni, a tak si napůjčovala spoustu peněz a zastavila všechno, co se zastavit dalo. A Franta teď má problém, protože o ten baráček přijde, to už prý je jisté, a ještě bude splácet do konce života. Ale to víte, rodiče si nevybíráme,“ projeví mi Božka nakonec účast, jistá si tím, že tohle přece musí zabrat.

„No jo, to máte pravdu,“ povzdechne si Věra a ví, že pokud se chce přesvědčit, jak je to doopravdy, nezbývá jí nic jiného, než jet podle směrovek a své prostorové orientace a navigaci vypnout, aby jí, když už nepomůže, aspoň nekafrala do řízení. Kdyby mi zavolala na mobil, řeknu jí, jak to s tou objížďkou je, ale ona se rozhodla, že když už si naplánovala překvapení, dotáhne to až do konce. A Božka jí samozřejmě neprozradí, že ty zábrany jsou mobilní. Spíš má obavy, aby kolem neprojížděl někdo místní a nepředvedl Věře, jak to s tou objížďkou je doopravdy. Na charitu si nepotrpěla nikdy a kvůli Věře s tím začínat nehodlá.

Ale znáte ženskou prostorovou orientaci. Věra se orientovala tak dobře, že k nám dorazila až po obědě. Já už jsem byl zase na poli a doma byla jenom máma. Na stole stála poloplná poloprázdná láhev slivovice, protože máma si dá vždycky po obědě malého panáčka na lepší trávení a na nízký tlak, jak říká. Věru poznala hned ve dveřích, protože v posledních dnech se nedalo vyhnout jejím fotografiím, ale nemohla zakrýt rozpaky. Vyvolala je v ní nejen nečekaná návštěva, ale hlavně ta láhev na stole, kterou ještě nestačila dát na své místo v kredenci. Přece jen je zvyklá vítat návštěvy v domácnosti naklizené a naleštěné, a teď se jí honily hlavou všelijaké myšlenky.

„Proč mi o tom nic neřekl? Nebo o něčem nevím a musí se to řešit tak nakvap? To si s ním vyřídím, takhle mě zkoušet. To si od něj nezasloužím.“

Ale taky: „To se pěkně vybarvila, chce nás tu načapat nepřipravené, aby měla záminku, jak to skoncovat. Stejně tahá kluka za fusekli. Co se dá od takové holky z města čekat. Venkov zná jenom z knížek a zeleninu nejspíš z hypermarketu.“ A rozhodla se pro průzkum bojem

Ale to netušila, jaké informace už o ní už Věra nastřádala. Kdyby to věděla, třeba by začala jinak, ale takhle rovnou pozvala Věru na panáčka na uvítanou. Později tvrdila, že aby ty oboustranné rozpaky utopila (nebo otupila, možná jsem se přeslechl), chtěla nalít jenom jí a sobě spíš jen tak symbolicky, aby se Věra neupejpala, že sama pít nebude, ale moc tomu nepomohla.

„To nemůžu, já jsem tu autem. Ale dala bych si trochu vody, jsem od rána na cestě,“ řekla Věra, aby trošku zjemnila hrany toho odmítnutí.

„Ale no tak, jeden panáček k té vodě Vám nic neudělá, vždyť víkend ještě ani pořádně nezačal,“ zkoušela to máma znovu, jako když másla ukrajuje, aby vypátrala, jak dlouho se chce Věra zdržet, a promyslela další strategický postup. Kdoví, v kolik je zvyklá vstávat, projelo jí hlavou, holka je na cestě „od rána“, přece těch pár kilometrů nejela půl dne, když autobus to zvládne za slabou hodinku i se zastávkami na každé mezi a ten kousek od zastávky zvládne i ona za čtvrt hodiny i s plnou taškou. To asi velká pomocnice do hospodářství nebude, leda ve dvousměnném provozu, ale na ten tu nejsme zavedení. Práce se musí udělat, když je třeba a dobytku nevysvětlíte, že se potřebujete dospat.

 Věra ponechala nevyřčenou otázku bez odpovědi, ale při představě, že by ji mohl čekat víkend plný panáčkování, se jí protočily panenky. Že by ta holka hlídkující před objížďkou měla pravdu? Na žádné stopy práce exekutorů sice zatím nenarazila, ale sundat nějaké nálepky, to je hned.

„Kde je František, mohla bych s ním mluvit?“ chtěla si v tom udělat jasno.

„Pracuje na poli, dovedu Vás tam, stejně se za ním právě chystám,“ řekne máma, „a máte tu něco na převlečení a přezutí? Ono je to kus cesty a mohla byste se ušpinit.“

Věra okamžitě vyrazí z kuchyně k autu a než máma uklidí tu láhev slivovice, je zpátky ve svých oblíbených božích džínách a teniskách, ve kterých se jí dobře řídí, všechno barevně sladěno.

„Ale to jste nemusela do pracovního, přece vás nenechám při první návštěvě hned dřít na poli,“ říká máma a v duchu si myslí: tak nevím, jestli mi tím chce naznačit, že je do práce jako dračice, ale správná žena by to měla umět i s jehlou a nití. A když se to neudělá hned, dopadne to jako s tím sedlákem Jírou a jeho děravou střechou. Na opravu těchhle kalhot by potřebovala ještě jedny podobné, a kdo ví, jestli by to stačilo.

Ale nahlas už neříká nic a Věra už má za sebou můj trénink, takže obě nejlepší a nejdůležitější ženy mého života se svorně vydávají za mnou.