Na červené vlně

Za běžných okolností si člověk ani neuvědomí, jak obrovská je přepravní kapacita Metra. Nejde jen o to, že pět prostorných vagónů pojme několik set cestujících, ale i o to, že je z nástupního místa do požadovaného cíle přepraví rychle bez ohledu na hustotu provozu nebo barvu vlny.
Před mnoha lety jsem musel setrvat v práci téměř do půlnoci. Můj tehdejší šéf mi, snad jako kompenzaci, nabídl odvoz domů svým autem. S díky jsem odmítl s tím, že ještě stihnu metro. Na stanici metra to odsud mám pár minut, cesta metrem trvá půl hodiny a domů to pak mám pár set metrů.
"Za těch maximálně čtyřicet minut to autem nemůžete stihnout."
"Chcete se vsadit?" opáčil: "Berte to jako příkaz nadřízeného."
Nutno připustit, že průjezd noční Prahou měl v malíčku. Projížděli jsme prázdnými vedlejšími uličkami, do nichž jsem zhusta ještě nevkročil, avšak rychlostí srovnatelnou s jízdou po dálnici.
Šéf chtěl zjevně dokázat, že by neuskutečněnou sázku vyhrál a já jsem se v duchu modlil, aby, pokud snad někoho potkáme, byla to policejní hlídka a ne alkoholem ovlivněný pozdní chodec.
Naštěstí jsme nepotkali nikoho a domů jsem dorazil skutečně dříve než metrem, a to o celé dvě minuty. Ve dne by se však tento výkon nedal opakovat. Srovnání metra s povrchovou dopravou ve dne vypadá úplně jinak.
Už víc než pětačtyřicet let chodívám v úterý na volejbal do tělocvičny v Hodkovičkách. (Kdyby někdo z laskavých čtenářů měl zájem doplnit naše prořídlé řady, rádi ho přivítáme mezi námi.) Cesta metrem mi zabere deset minut a dalších deset až jedenáct minut strávím v autobuse. Jenže včera došlo k ne příliš časté, ale vždy nepříjemné výluce.
Už na nástupní stanici na Lužinách jsem si všiml, že do odjezdu soupravy zbývá osmnáct minut a pár vteřin. Asi porucha displeje, usoudil jsem, protože souprava přijela půl minuty po mém příchodu. Jenže jsme popojeli jen do stanice Nové Butovice, kde byla ohlášena konečná.
Nástupiště bylo plné lidí, mezi nimiž probíhala žena v uniformě Dopravního podniku. Příčinu výluky neznala, ale náhradní doprava prý funguje.
Přesunul jsem se na povrch, kde se tísnilo ještě více cestujících než v podzemí. Právě přijížděl autobus označený XB, do kterého se mi naštěstí podařilo vmáčknout, i když ke komfortu jízdy Metrem se moje postávání na jedné noze v uličce autobusu nedalo srovnat.
Posléze jsem ovšem zjistil, že to zas tak velké štěstí nebylo. Když má Metro výluku, dopravní podnik ve snaze řešit situaci vyšle do boje vše, co má ruce, nohy a řidičák. Řidič "mého" autobusu sice opravdu zastavoval jen na zastávkách u stanic Metra, ale jednak se dost neobratně zařazoval do hustého provozu, jednak nezvládal otevírání dveří, zejména předních, což jízdu dále zpomalovalo. Výsledkem bylo, že nás předjel nějaký jeho zručnější kolega, a navíc, asi ve snaze ušetřit čas, vynechal zastavení na stanici Smíchovské nádraží, kde vždy přestupuju na autobus, a pokračoval až na Anděl.
Ze stanice Anděl jsem se tramvají na Smíchovské nádraží dostal celkem rychle a dokonce se těsně před tím, než jsem se chystal vystoupit, z jejích reproduktorů ozvalo hlášení, že Metro už zase jezdí.
Už se zdálo, že se život zase vrací do normálních kolejí, ale nebylo tomu tak. Autobus, se kterým jsem měl dojet zbytek cesty, vynechal. Protože má na stanici Smíchovské nádraží konečnou, nemohu vyloučit, že jeho řidič nestihl včas nastoupit do práce kvůli výluce Metra.
Cesta na volejbal se mi tak protáhla na více než dvojnásobek, ale do třetice všeho zlého se tím vším zjevně vyčerpalo a já, poté, co jsem se psychicky srovnal se zážitky z cestování, byl platným členem vítězného týmu.