Můj první den v mateřské školce

Americký spisovatel Robert Fulghum říká, že všechno, co opravdu potřebuje znát, se naučil v mateřské školce. I já jí vděčím za mnohé.

Když mi bylo pět let, přihlásili mě rodiče do mateřské školky, abych se před školou naučil žít v kolektivu. A protože jsem tenkrát ještě nevěděl, že slovo kolektiv pochází z latinského „colligó“, tedy „sbírat“, a že tedy kolektiv vlastně česky znamená sebranka, bez výběru jsem nasával všechno, co jsem od svých nových kamarádů odkoukal i odposlechl. A když můj první den ve školce skončil, spěchal jsem nedočkavě domů, abych mohl sestrám i mámě a tátovi vypovědět všechno, co jsem se tam naučil.

Tenkrát nás ještě ze školky nevyzvedávali rodiče. Ostatně co by se mi asi tak cestou mohlo stát. Jednak jsem to měl domů asi sto metrů po ulici, kterou jsem ani nemusel přecházet na druhou stranu a druhak to jedno auto a dva motocykly, které tehdy tvořily veškerou motoristickou výbavu naší vesnice, zpravidla vyjížděly jen v neděli a hlavní silnice spojující pohraniční vesničku se světem byla na opačném konci vsi.

Doma však nikdo nebyl, a tak jsem se vydal k dědečkovi, který bydlel přes zahradu. Měli tam v kůlně zavěšenou houpačku, na které jsem si při houpání krátil čekání na mámu.

Konečně přicházela. Zpocená v tom teplém zářiovém dni, protože na zádech nesla velké břemeno trávy pro kozu a králíky.

„Kdes byla tak dlouho, ty vole?“ zeptal jsem se s důrazem na to oslovení, které jsem až dosud nikdy neslyšel, ale kterým se všichni moji noví kamarádi ve školce hojně oslovovali, aby viděla, že jsem ve školce nezahálel a něco nového se naučil.

Máma bez váhání sundala trávu ze zad a mě z houpačky a myslím, že asi poprvé a naposledy mě tehdy seřezala. A udělala dobře. Tenkrát jsem sice ještě nevěděl, že podle badatelů z Keeleho univerzity se dá bolest zmírnit klením a sprostým nadáváním, ale dnes už vím i to, že by mi to stejně nepomohlo. A i na můj další jazykový vývoj to myslím nakonec mělo veskrze kladný vliv.