Možná poslední slovo o letošním setkání blogerů

Teprve dnes jsem se dostal k tomu, abych si přečetl redakční blog o předávání cen Bloger roku 2024 včetně diskuse pod ním, a ač to jindy nedělám, nedá mi to, abych k tomu nenapsal pár slov.

Na setkání jsem se těšil, protože tu vždy potkám lidi, které mám rád a s nimiž si mám co říci. Proto mne překvapilo, že na rozdíl od jiných let byl vymezený čas tak krátký a s mnohými jsem se přes nevelký prostor vymezený k setkání prakticky nepotkal.

To ale nic nemění na tom, že by se nás tam mohlo klidně sejít (a vejít) víc. K tomu však musely být splněny dvě podmínky: CHTÍT přijít a MOCI přijít. Někdo přijít nemohl, protože musel být někde úplně jinde, a někdo prostě přijít nechtěl.

Působí poněkud komicky stesky těch, kteří poukazují na to, že se sešli „kluci (a holky), co spolu mluví“, nebo jejich obavy, že by byli napadáni pro své odlišné, nikoliv mainstreamové názory. S ničím takovým jsem se při této příležitosti ani tentokrát, ani v minulosti nesetkal.

V covidovém roce 2020 jsem valnou část večera strávil u stolu ve společnosti Markéty Šichtařové, Ladislava Větvičky a Jaroslava Flegra. Všichni čtyři jsme se bavili, samozřejmě i o covidu, ale přes různé názory zúčastněných jsem nezaznamenal žádnou invektivu, žádný útok na něčí integritu nebo intelekt.

Mám mezi přáteli řadu lidí, o kterých vím, že se v něčem neshodneme. Ale nikdy by mě nenapadlo, že někoho z nich kvůli tomu vyřadím ze svých přátel nebo ho budu považovat za hlupáka. (Musím však připstit, že sám jsem v několika málo případech z přátel vyřazen byl.)

Ty údajné hluboké příkopy jsou nesmyslem. Každý člověk je mnohovrstevnatá osobnost a to, že se neshodneme na jednom nebo třeba pěti názorech, nemá tak velkou váhu jako to, že na desítkách nebo stovkách jiných se shodneme.

Za stejně nesmyslné považuju narážky na věk blogerů nebo poukazování na to, jak je který bloger čtený. Čas nezastavíš a řada blogerů začíná psát až ve vyšším věku, protože jejich náročná profese je v tom v minulosti brzdila. To vůbec neznamená, že už nemají co říci. Možná právě naopak.

Čtenost a kvalita jsou dvě různé věci, které se někdy potkávají a někdy ne. A kdo je tím pravým arbitrem? Nesmíme snad my, kteří tak úspěšní nejsou, upřímně blahopřát těm lepším?

Ale šanci přijít na vyhlašování a popřát těm, kteří to u čtenářů vyhráli, měli všichni. Ten, kdo ji nevyužil, protože musel být ve stejném čase na jiném místě, může přijít příště. Ten, kdo nechtěl, by neměl mluvit o klucích, co spolu mluví, ale příště to zkusit taky. Nikdy jsem nezažil, že by někdo nebyl vítán, a pro tříbení názorů je věcná diskuse tváří v tvář tím nejlepším prostředím.