Letní ráno

Přistupuji k muži, mlčky mu podávám noviny, nečekám, co bude dál, a pokračuju v cestě. On už si jistě poradí. A kdyby mě přepadla zvědavost, na příští stanici metra si ty noviny zdarma můžu vyzvednout zas.

Je slunečné letní ráno. Na ptáky už je pozdě; začali se svítáním a teď už zase zmlkli a zalezli do stínu v korunách stromů, protože pro ně začíná být horko, pohybuji se ve vnitrobloku, kam motorová vozidla nesmí, takže všude kolem je úplné ticho.

Na schodech před školou sedí skupina učitelek a učitelů a zmateně vyhlížejí ty, kteří jim ještě před několika dny pili krev.

Nepřijdou. Před několika hodinami jim začaly prázdniny a trápení svých učitelů zaměnili za virtuální realitu. Do září tak načerpají nové myšlenky a džungle před tabulí zažije několik inovací, ale aspoň to nebude nuda jako tohle bezčasí mezi koncem června a začátkem září.

V lodžiích okolních paneláků visí jako netopýři již několik dnů stále stejné prádlo a láká bytaře k nevítané návštěvě. Jejich obyvatelstvo se bezstarostně rozjelo na dovolené do všech koutů světa a spoléhá na anonymitu sídliště

Na zahrádce před hospodou „U drsnejch“ sedí parta novinářů a znuděně listuje bulvárními plátky v zoufalé snaze najít tam alespoň nějaký podnět pro článek, který by alespoň trochu naředil reklamu na stránkách novin jejich zaměstnavatele něčím zajímavým. Za normálních okolností by ještě spali po horečném sepisování zpráv a komentářů o posledních událostech, ale teď tak akorát dorůstají okurky.

Brexit byl probrán ze všech stran. Už bylo sepsáno, proč je vítězstvím pro eurohujery a porážkou euroskeptiků i proč je tomu přesně naopak, všechny vize Velké Británie bez členství v Evropské unii i Evropské unie bez Velké Británie už byly popsány, domácí politici si zrovna dávají přestávku, aby načerpali síly k dalšímu kolu předvolebního boje. O čem tedy psát?

Nestará žena v lehkých, téměř průsvitných letních šatech nebo možná ještě v noční košilce si z bohatě kvetoucí lípy trhá do sáčku surovinu pro lipový čaj.

A do téhle letní idylky se ozve hlasité: „To to musíš udělat tady, ty vole? Já tě snad zabiju. Kdo to má …“ V půli věty zmlkne, ale už je pozdě. Vyvolal pozornost všech a už se jí nezbaví. Uprostřed vydlážděného prostranství stojí muž ve vojensky vypadajících kalhotách a bílém tričku s dogou na vodítku a u dogy je hromádka přiměřená velikosti psa.

Muž nepočítal s tím, že pes v sobě neudrží produkty nočního trávení a po horečnatém hledání našel v kapsách pouze kapesník a klíče. Teď přemýšlí, jestli obětovat ten kapesník, zcela zjevně svou velikostí nepřiměřený tomu, co by do něj chtěl schovat. Teď určitě lituje, že umožnil hněvu zacloumat svým majestátem a projevil se tak hlasitě.

Velikost prostranství za těchto okolností roste stejně rychle jako zvědavost okolí. Lidí je tu docela dost a skoro jistě alespoň někteří majitele psa znají. Nedá se tedy jen tak odejít a tvářit se, že zpropadená hromádka tam už byla.

Jediný, kdo je v pohybu, jsem já. Před chvílí jsem prošel stanicí metra a vzal jsem si tam noviny 5 plus 2 vydávané MAFROU, údajně nejčtenější týdeník v České republice. Ještě jsem jej nečetl; jen jsem zaregistroval informaci na první stránce, že Ivana Andrlová se za roli v majoru Zemanovi omlouvat nebude.

Přistupuji k muži, mlčky mu podávám ty noviny, nečekám, co bude dál, a pokračuju v cestě. On už si jistě poradí. A kdyby mě přepadla zvědavost, na příští stanici metra si ty noviny můžu zdarma vyzvednout zas.