Letecké společnosti diskriminují štíhlé cestující

Stálý nárůst hmotnosti lidí přiměl některé letecké společnosti k tomu, že u zvlášť výrazně prostorově vyvinutých cestujících zavedly povinnost zakoupit si dvě letenky. Za nadměrnou váhu svých zavazadel si cestující připlácejí snad od nepaměti. Ale je to v pořádku?

Nevím jak vy, ale já si zdlouhavé čekání na odbavení na letišti často zkracuji pozorováním ostatních cestujících. A jen zřídka je to ztracený čas. Život občas píše zajímavé příběhy.

Jako minule. Pomalu jsem se posunoval s líně se pohybující frontou. Přímo přede mnou po krůčkách posunovala svůj velký kufr na kolečkách drobná dívka. Kdyby byla o čtvrt metru vyšší, pátral bych v paměti, zda jsem ji zahlédl na fotkách z přehlídkových mol nebo na obálce některého z lesklých časopisů.

Za daných okolností jsem však spíš přemýšlel, jestli je těžší ona nebo její zavazadlo, zda by se do svého kufru vešla nebo jestli by se i se svým kufrem váhově nebo objemově vyrovnala alespoň menšímu členu dvojice, která byla ve frontě před námi.

Byl to zjevně manželský pár ve věku někde uprostřed mezi mnou a tou dívkou a směle mohl sloužit jako důkaz teorie, že nadváha je ve větší míře důsledkem životního stylu než zděděných genů. Ačkoliv se lišili téměř ve všem, ve srovnání s dívkou oba působili jako Jumbo jety oproti vážce.

Zaměstnání mozku mi vždy potvrdí pravdivost tvrzení prastrýce Alberta o relativitě času, takže než jsem se nadál, manželé byli bez problémů odbaveni a k přepážce přistoupila dívka. Už jsem se chystal narušit diskrétní zónu, ale ona projevila nečekanou sílu i obratnost a kufr, se kterým jsem jí chtěl pomoci, zvedla na letištní váhu sama.

„Slečno, připlatíte si --- korun,“ ozvalo se za přepážkou. Přesnou částku jsem nezaslechl, ale dívku zjevně zaskočila. Pravděpodobně si žádnou větší hotovost do ciziny nevezla, a tak zkusila smlouvat. Ale paní za přepážkou trvala na svém a fronta za mnou začala projevovat netrpělivý neklid.

Teď už jsem neváhal. Přistoupil jsem k přepážce a se slovy: „My cestujeme spolu“ jsem položil svou starou tašku na váhu vedle dívčina kufru. Ta desetiletí cestování mě naučila brát si jen to nejnutnější, takže váha obou zavazadel se ani neblížila dvojnásobku limitu povoleného pro jednoho cestujícího.

Dívka sice byla vývojem situace poněkud překvapena, ale neprotestovala. Paní za přepážkou se nadechla k nějakému komentáři, ale nevím, zda se chystala pokárat mě za předchozí nemístné zdržování nebo sarkasticky poznamenat, že zneužívám situace, protože svou řeč raději spolkla.

Ostatně bylo na ní vidět, že dívku nechce trápit a důvodem jejího jednání je pouze loajalita k zaměstnavateli. S úsměvem nám předala palubní lístky a popřála nám příjemný let.

A jaký ten let byl. O tom možná někdy příště. Dnes vám prozradím jen tolik, že jsme se s Veronikou báječně shodli nejen na tom, že letecké společnosti diskriminují štíhlé cestující, když po nich chtějí doplácet nadměrnou váhu zavazadla a neberou v úvahu to, co pro letadlo představuje skutečnou zátěž, to znamená celkovou hmotnost cestujícího a jeho zavazadla.

A to přesto, že nebýt této diskriminace, tento let by pro nás oba tak příjemný nejspíše nebyl. A jak se na to díváte vy?