Krev není voda, aneb všechno je relativní

Asi je zbytečné ptát se, jestli znáte film Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Všichni si tedy určitě vybavíme chování plavčíka Karla Vodičky v podání Vladimíra Menšíka poté, co dostal požadovaná dvě deci krve.

Ale byl onen nefalšovaný příval radosti způsoben jen faktem, že přestal být vodníkem? Vždyť při té transfúzi sice něco získal, ale také něco ztratil a hodnotu nesmrtelnosti je obtížné posoudit.

Viděl ale někdo z nás, co to s člověkem udělá, když dostane dvě deci krve? Nejspíš odpovíte, že asi nic. Člověk většinou dostává transfúzi krve při operaci. Je tedy v umělém spánku, a když se probere, neví, jestli nějakou krev dostal a má asi jiné starosti, než to zjišťovat.

Když o stejné množství krve člověk přijde, z vlastní zkušenosti vím, že se nestane prakticky nic. Dávám krev už desítky let. Pamatuji doby, kdy se nás vždy ráno ve frontě před transfúzní stanicí vinohradské nemocnice sešly stovky, i takové, kdy nás bylo jako do mariáše, někdy jen lízaného. Odběrů mám tolik, že se pro mě staly rutinní záležitostí. Věcí natolik běžnou, že po odběru okamžitě odcházím do práce, protože mi připadá nefér, aby mi můj zaměstnavatel proplácel náhradu mzdy za celý den, když z toho sám nemá žádný užitek. Kdysi jsem se po ranním odběru krve odpoledne téhož dne zúčastnil běžeckého závodu. A snad i proto, že jsem se na začátku, nevěda přesně, jak se mé tělo vyrovná s úbytkem krve při delší zátěži, šetřil, jsem ten závod na dvanáct a půl kilometru nakonec vyhrál.

Nebyl to nijak důležitý závod; jen obyčejný pouťák, jakých se u nás za rok odběhnou stovky. Reprezentanti se na ně zrovna nehrnou, a tak vyhrál jednooký. Píšu to jen proto, abych doložil, jak nepatrný vliv má na zdravého člověka úbytek přibližně poloviny litru krve.

Ale teprve před pár dny, shodou okolností asi deset dnů poté, co jsem svou krev daroval (snad zatím) naposledy, jsem na vlastní oči viděl, jak to vypadá, když člověk krev přijímá.

Nebylo to při operaci nebo po ztrátě krve při nehodě, takže příjemce byl při vědomí. Lékaři zjistili, že u mého spolupacienta neprobíhá krvetvorba tak, jak by měla, a tak mu pro zlepšení krevního obrazu dali transfúzi - ne celou dávku jako při odběru, ale řečeno slovy ze zmíněného filmu „asi tak dvě deci“. Mám to v oku, protože transfúze proběhla ze stejného plastového obalu, do jakého se krev odebírá.

Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych nevěřil, co může přijetí tak malé dávky krve s člověkem udělat. Neprojevil sice zájem jít se proběhnout do Stromovky, ale jeho proměna, to pro mě byl malý zázrak.

Z apatického starce, který většinu času prospal, byl najednou docela hovorný společník. Vyprávěl mi o svém životě a živě se zajímal o to, co dělám já, a zlepšení jeho stavu i nálady bylo zjevné až do mého odchodu z nemocnice. Můj pobyt v nemocnici tak nakonec byl mnohem zajímavější, než jsem očekával.

Přestože to pro mě byl zážitek až neskutečný, váhal jsem, jestli o něm mám vůbec psát, nebo jej brát jako svou vnitřní odměnu za těch přibližně padesát litrů krve, které už z mých žil za ta léta vytekly, ale nakonec jsem se rozhodl informovat i jiné dárce, kteří to štěstí vidět na vlastní oči, jak užitečná může být jejich krev, neměli.

Dárců krve je stále nedostatek. Je sice pravda, že se dnes lékaři snaží operovat tak, aby krev téměř nepotřebovali, a docela pokročilo i hledání její náhrady, ale zatím se nikomu nepodařilo a asi hned tak nepodaří najít náhradu ve všech jejích funkcích.

Počet dárců dnes zase roste a podle mého odhadu se pohybuje někde v půli mezi mými začátky a mariášovými seancemi z počátku devadesátých let minulého století, ale dárců krve je stále nedostatek. Já jsem blízko konce své dárcovské „kariéry“, i když zatím nevím, jestli pár let před nebo těsně za ním, ale jsem rád, že jsem viděl, co krev umí. A ještě radši budu, pokud moje zkušenost někoho přesvědčí, že darovat krev není tak špatný nápad.