Kolik nemocnic je tak akorát?

Bloger Josef Nožička je překvapen, že média nezačala bít na poplach poté, co prezident během televizního rozhovoru prohlásil, že naše země má příliš hustou síť nemocnic, která neodpovídá evropským standardům a dodal, že případná restrukturalizace může zahrnovat i rušení některých okresních nemocnic. Kdyby něco podobného přihlásil Andrej Babiš, zřejmě by byl mediálně lynčován.
Od Andreje Babiše se zřejmě podobných výroků skutečně nedočkáme. Jemu totiž nezáleží na budoucnosti země, ale pouze na jeho volebních preferencích.
Okresy už od dob Grossovy reformy formálně nemáme. Přesto po nich něco zbylo; například okresní soudy a okresní nemocnice. Restrukturalizace nemocniční sítě a péče však rozhodně neznamená zrušení všech okresních nemocnic a ponechání jen čtrnácti krajských, jak se obává Josef Nožička.
Příliš hustá síť nemocnic znamená nejen vysoké náklady na jejich vybavení a provoz, ale i nízkou vytíženost lékařů a sester v nich pracujících. Je totiž zásadní rozdíl, jestli se v nemocnici určitá léčba, operace, nebo třeba porod odehrává několikrát denně, nebo třikrát za měsíc.
Nejde jen o to, že je pak specialista nevytížen, ale sám si je vědom toho, že odborně chátrá a ani usilovné studium progresivních metod ho nezachrání. Takový specialista nemůže být ani dobře zaplacen, ani spokojen.
Mnoho z nás si ještě jistě pamatuje, že těžce poškozenou ruku Petry Kvitové, dali dohromady v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou. Kdyby ji převezli do nejbližší nemocnice, byla by tam jistě rychleji. Ale dokázala by se vrátit na tenisové kurty ve stejné formě?
Moje maminka postupně prodělala operaci obou očí. Po té první byla a dodnes je s výsledkem nespokojená, a proto tu druhou absolvovala na doporučení svých známých v nemocnici více než dvakrát vzdálenější. A operace dopadla mnohem lépe.
Je přirozené, že člověk chce mít zdravotní péči co nejdostupnější. Ale ještě přirozenější je požadavek, aby byla kvalitní. A tu mohou mnohem lépe poskytnout ti, kteří s jejím poskytováním mají dostatek zkušeností.
Malé nemocnice se potýkají s nezájmem lékařů i sester sloužit v nich. A není to otázka nějakého sobectví. Jsem přesvědčen, že ve většině případů za tím stojí snaha odborně růst. A k tomu člověk potřebuje praxi. Sledovat při práci zkušenější kolegy a sám se postupně k té práci dostat.
To je v případě malé nemocnice, pokud není úzce specializovaná, velmi těžko splnitelné. V konečném důsledku je tak restrukturalizace nemocniční sítě krokem, který, pokud bude proveden s rozmyslem, prospěje lékařům, sestrám i pacientům.