Kam směřuje naše školství?

Maturitní didaktický text znovu ukázal, že naše školství poněkud připomíná dánský stát v době Hamletově. Proč si to myslím?

Snad všichni už víme, že studenti dostali v didaktickém maturitním testu následující ukázku z britského satirického seriálu Jistě, pane ministře:

"Takže takhle to je? Opět zrazen? A kolegou z kabinetu! Zatracený Basil Corbett! Když začnu myslet na Basila Corbetta, hned mi ***** Iškariotský připadá sympatičtější. Basile Corbette, udav se těmi třiceti stříbrnými!" Na místo hvězdiček doplňte správné jméno.

To bylo úkolem českých maturantů při písemné části státních maturit. Jenže při čtení ukázky ze seriálu Jistě, pan ministře, řada maturantů nejen nepřišla na to, že jde o Jidáše, ale dokonce se svou hrubou neznalostí neváhala „pochlubit“ na sociálních sítích.

Bývaly doby, kdy lidé s maturitou patřili k výkvětu společnosti. Jestliže někteří dnešní maturanti mají problém s Jidášem, vyvolává to nutně otázku, zda jsou schopni vůbec vnímat jemný inteligentní humor, nebo jsou odkázáni na Novácké estrády či vtipy vyprávěné po sedmém pivu.

Naštěstí pořád platí, že nejvíc duní prázdný sud, takže jsem přesvědčen, že se ozvala nemlčící menšina, které chybí nejen vzdělání, ale i smysl pro jemný humor a troška nadhledu.

Je pochopitelné, že u maturitní zkoušky může zapůsobit stress. Otázek je mnoho, času málo, výsledek zkoušky důležitý. Přesto si myslím, že člověk alespoň předstírající vzdělanost odpověď na tuto otázku musí znát a pokud ji nezná, neměl by si hlasitě stěžovat na zadání, ale v tichosti se dovzdělat. Při velkém počtu otázek stejně na jedné špatné odpovědi nesejde.

Škola je často terčem kritiky, že učí zastarale, příliš velký důraz klade na fakta a nepřipravuje žáky pro život, protože některá fakta zastarají ještě dříve, než žák opustí školu. Na druhou stranu se bez určitého objemu faktických znalostí neobejdeme ani v době superrychlého internetu, nehledě k tomu, že bez znalosti souvislostí ani nepoznáme, jestli je nalezená informace správná. Je to stejné, jako když slepě věřím kalkulačce a nepoznám, že výsledek byl zkreslen tím, že jsem místo některé číslice omylem sáhl na desetinnou čárku.

Jak by tedy měla moderní škola vypadat? Myslím si, že by měla především v žácích povzbuzovat obyčejnou zvědavost nebo řekněme zájem. Zvědavost, jak funguje svět, jak se vyvíjí, kam směřuje. Žáci, kteří tuto zvědavost nepociťují, by se raději měli věnovat řemeslu a k pokusům o získání maturitního vysvědčení se vrátit, až pochopí, že bez zájmu by byli jen brzdou pro ty, kteří dostatečně zvědaví jsou.

Druhou věcí, kterou by škola měla u žáků rozvíjet, je schopnost učit se. Učit se, to není sedět nad učebnicí, snažit se zapamatovat nic neříkající věty a přitom nadávat, že biflování je k ničemu. Spíše je to hledání toho podstatného v textu a zároveň souvislostí mezi novými poznatky a tím, co už vím, abych tak do základní sítě poznání navázal další uzlíky, které mi zase příště pomohou lépe se orientovat ve studovaném problému. Čím hustší tato síť je, tím snadněji se na ní zachytí další informace. Učení se, to by zároveň měla být i polemika s autorem textu. Dokonce si myslím, že by autoři učebnic občas mohli v textu záměrně ponechat nějaké chyby, aby tak provokovali žáky k jejich hledání. Jen máloco člověka motivuje silněji než snaha odhalit chybu „autority“.

Bez porozumění textu je učení skutečně jenom tupým memorováním, které nemá šanci zanechat v člověku trvalou stopu. Když různé naše „celebrity“ okázale dávají najevo, že jim škola nic nedala, dokazují tím jen to, že smysl a význam vzdělání nechápou dodnes.

Třetí věc, kterou by škola měla rozvíjet, je logické myšlení. Teprve to umožňuje získané znalosti využít (nejen) ke svému prospěchu a tvořit něco nového.

Ani jedno z výše uvedeného však nejde dosáhnout bez skutečného zájmu na obou stranách. Chceme-li skutečně rozvíjet vzdělanostní společnost, nedosáhneme toho tak, že všem rozdáme pokud možno bezbolestně maturitní vysvědčení a vysokoškolské diplomy. Vysoký podíl držitelů těchto listin v populaci sice na první pohled vypadá hezky, ale pokud je to za cenu snižování nároků na ně, kterého jsme dnes svědky, degraduje to nakonec i ty, kteří by dokázali obstát i v těch nejpřísnějších podmínkách.

Historie zná řadu velmi úspěšných lidí, kteří neměli téměř žádné formální vzdělání. Jsem si ale jist, že ani zvědavost, ani schopnost a ochota učit se, ani logické myšlení jim nechyběly.