Je hloupost trestným činem?

Připouštím, že přílišnou důvěrou v Ústavní soud nepřekypuji. Nezpůsobilo to ani tak jeho současné nebo některé z dřívějších složení, ale spíše důsledky jeho vzniku. Myslím si, že soudci Ústavního soudu jmenováni systémem podobným jako byli voleni první senátoři, respektive po svém jmenování měli losem určit, jak dlouho který z nich bude vykonávat svůj první mandát, a to tak, aby se v desetiletém cyklu jejich mandátu vyměnil každý rok jeden nebo dva soudci.

Vzhledem k tomu, že týž soudce může být jmenován dvakrát, nemusela by vadit ani krátká doba prvního mandátu některých z prvně jmenovaných. Prospělo by to kontinuitě a zabránilo se tomu, že v krátkém období dochází k obměně prakticky všech soudců, byť je to jen jednou za deset let.

Nevěřím sice tomu, že pochybnosti o nestrannosti Ústavního soudu v některých případech by ustaly, ale přinejmenším by složení soudu bylo mnohem méně závislé na okamžité politické situaci v zemi.

Přes své výhrady však musím napsat, že Ústavní soud tentokrát rozhodl naprosto správně, když zrušil rozsudek nad Ladislavem Vrabelem. Ten byl potrestán nejprve u obvodního soudu pro Prahu 1 podmínkou, proti které se odvolal a Městský soud v Praze ji změnil na peněžitý trest.

A za co byl Ladislav Vrabel potrestán? Za to, že v listopadu 2022 pustil do oběhu na sociálních sítích fámu, že česká vláda plánuje zaútočit na Rusko jadernými zbraněmi.

To snad ani není dezinformace, ale hloupost srovnatelná s představou nehybné ploché Země pod pevnou kopulí jako středu všeho bytí. To musí být jasné každému, kdo je schopen číst a udržet v hlavě smysl více než dvou, tří vět. Reakcí na takový výrok může být podle povahy čtenáře buď smích, poklepání si na čelo nebo rozhodnutí pro příště čtením příspěvků takového myslitele neztrácet čas. Nicméně vzácný čas tím ztrácela nejen policie, ale i soudy od obvodního až k tomu ústavnímu, přičemž kterýkoliv z těchto článků je, jak známo, přetížen.

Naštěstí Ústavní soud nezrušil rozsudek z důvodu těžké platební insolvence nebohého Vrabela, který již tak čelí trestnímu stíhání kvůli dotačnímu podvodu a vymáhání třímiliónového dluhu, ale kvůli kardinálnímu významu svobody projevu, jak vyplývá z výroku soudce zpravodaje Tomáše Langáška: „Opravdová demokracie musí šíření takových projevů a podobných nesmyslů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku. K tomu trestný čin šíření poplašné zprávy opravdu neslouží.“

Ladislav Vrabel si jistě pár důvěřivých oveček najde, podobně jako zatánci ploché Země. Orgány činné v trestním řízení však mají práce nad hlavu, a proto by měly podobně tragikomické figurky ponechat v pozornosti a péči psychiatrů.