Hrdost, nebo pýcha?

Před pár dny jsem tu četl příspěvek blogera, který nevidí rozdíl mezi pýchou a hrdostí. Národní hrdost, píše, je spíše cosi, co vyvolává v lepším případě potíže a je základem nacionalismu, šovinismu nebo xenofobie. Proto je podle jeho názoru její ohníčky spíše hasit než rozdmychávat.(http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=521518)

Já rozdíl mezi pýchou a hrdostí vnímám docela jasně, podobně, jako vnímám rozdíl mezi chytrostí a moudrostí. Ten druhý příklad se dá ukázat možná snadněji - inteligentní člověk snadno odhalí nedostatky svého kamaráda. Pokud je chytrý, dokáže jich snadno zneužít ve svůj prospěch, ale pokud je moudrý, neudělá to. Ví totiž, že ne všechno, čeho je technicky schopen, je dobré uskutečnit.
Ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád, ale zatím jsem nikdy nezaslechl, že by pád předcházela hrdost. Můžeme diskutovat o tom, kdy může člověk pociťovat hrdost; každý to může mít nastaveno trochu jinak a já  se přikláním k názoru, že oprávněná hrdost se týká především věcí, kterých jsem dosáhl svým vlastním úsilím. Ale neplatí to bez výjimky. Zrovna tak mohu být hrdý na to, co dokázali nebo čeho dosáhli moji předkové nebo předchůdci, pokud sám svým přístupem a jednáním jejich odkaz nepošlapávám. Tady někde pro mě začíná pýcha, která klidně pošlape všechno.

Hrdost na svoji mateřskou řeč (kterou jsem nevymyslel) pro mě znamená výzvu a závazek stále se ji učit a hledat, nalézat a rozšiřovat hranice možností jejího používání, nikoliv důvod k pohrdání jazyky jinými, což by byla pýcha.

Za typický příklad pýchy považuji slovo "pokořit" v případech, kde se člověku podařilo dosáhnout třeba i úctyhodného výkonu. Horolezec vystoupá na horu a poté, co zapíchne vlajku na jejím vrcholu, novinář napíše, že hora byla pokořena. Vždy si představím, jak se ta hora studem červená a krčí, protože to pokoření nemůže unést.

Abych předešel nedorozumění, rozumím touze horolezců stanout na místě, kde podle dostupných informací ještě nikdo nebyl, byť to bylo jen proto, že takové místo tu je., a být na to hrdý. Pýchu je pro mě hodnocení z pera (nebo klávesnice) toho novináře.
Ta hora tu přitom stojí miliony let. Možná už na ní předtím odpočíval nějaký pták nebo se po jejím vrcholku prošel kamzík. Samotnému faktu, že tentokrát se na její vrchol škrábe člověk, nijak nebrání. Není to ona, kdo by přivolával nepřízeň počasí nebo tmu, aby své "pokoření" alespoň oddálil.
Byla tu předtím, než na ni člověk vystoupal, a bude tu i potom, dokud nenastanou procesy, které povedou k nastolení pátohor, ale je možné, že přetrvá i v nich.
A podobně pyšné mi připadá pojmenovávání hor po lidech. Pokud jsou pojmenovány po lidech ulice, náměstí, mosty, sportovní haly nebo jiné výtvory lidských rukou, beru to jako přirozenou a pochopitelnou věc. Ale pojmenování miliony let starých hor po lidech, kteří mnohdy něco znamenají pro jednu nebo několik generací lidí, to je pro mě klasická ukázka lidské pýchy, nikoliv hrdosti.
Kolik z nás ví, kdo to byli pánové Everest (hlavní zeměměřič pro Indii), Mc Kinley (americký prezident), Kościuszko, (polský a americký generál)?
Většina z nás (zatím) ví, kdo to byli Lenin a Stalin. A právě pojmenování hor po nich mělo nejkratší trvání. Pik Lenina (dříve Pik Kaufman) se od roku 2006 jmenuje Qullai Abuali ibni Sino, tedy Vrchol Avicenny nebo také kyrgyzsky Ačik-Taš. Pik Stalina byl později přejmenován na Pik Komunismu a dnes je to Štít Ismoil Somoni. Ta jména ty hory nepokořila, stejně, jako je nemohou pokořit výstupy horolezců na ně. Ale myslím si, že jména, která těmto horám dali v minulosti lidé žijící na jejich úpatí, jim sluší podstatně více.

Když od hrdosti nebo moudrosti odečtu tu přiměřenou míru pokory, která je jim vlastní, dostanu pýchu a chytrost. A stejně jako v matematice i tady platí, že je možný i obrácený postup.