Dnes už to snad ani...

Nevím, čím to je, snad setrvačností, ale zjistil jsem, že si v duchu ubírám pár let svého věku. Kdybych se včas nezarazil, na přímou otázku dám o šest let nižší odpověď. Ale někdy dostanu zprávu a ta mě zase srovná…

Dnes už to snad ani...

Někdy vzpomínky mě zavedou k té době,

kdy jediným majetkem mým bylo mládí.

V jeden letní večer pozvalas mě k sobě,

aniž bylo patrné, kdo koho svádí.

Od slov k dotekům to trvalo jen chvíli,

seznali jsme, že šat překáží a škrtí,

a pak, poté, co jsme všechno odhodili,

přišlo to, co podobá se malé smrti.

I když dnes už vím, že byl jsem jemně veden

po stezce, jež tobě byla dobře známa;

byl jsem skoro kluk a tys už byla dáma

a ten večer provždy zůstal jenom jeden,

za ten zážitek ti budu stále vděčný;

růži kladu tam, kde sníš sen nekonečný.