Bída, nebo boubelka?

Když před několika dny porodník Antonín Pařízek zveřejnil fotky dvou pacientek, vyvolalo to takovou kritiku na sociálních sítích, ale i od jeho kolegů, že je nakonec raději stáhl, přestože měl souhlas obou fotografovaných.

Pacientky, z nichž jedna váží 130 a druhá 200 kg, byly vyfotografovány zezadu, ale předpokládám, že svůj souhlas poskytly, protože v opačném případě by pan doktor Pařízek riskoval soudní žalobu. Jejich fotografie použil pro ilustraci svého názoru, že nadváha či obezita jsou mimo jiné jedním z rizikových faktorů komplikujících těhotenství.

Obezita je vnímána jako pandemie šířící se světem jako mor, ale ve skutečnosti se téměř nikdy nejedná o nemoc, vůči které bychom byli bezmocní. Nezpůsobuje ji žádný neviditelný a zákeřný virus, ale naše vlastní pohodlí a poživačnost. Je tedy na místě bojovat s ní i těmito kontroverzními a dle mnoha lidí dehonestujícími metodami? Toť otázka.

Když bývalý alkoholik, feťák nebo gambler zveřejní svůj životní příběh, aby varoval ostatní, bere se to jako čin zasluhující uznání a respekt, protože ne každý je ochoten veřejně vytahovat kostlivce ze své skříně. Fotografie oněch žen však nejsou spolehlivým důkazem jejich prozření a návratu k normálu.

Ostatně, co je to normál? Nějaké rozmezí BMI upřímně řečeno nelze brát příliš vážně. Poměr výšky a váhy závisí na mnoha faktorech, který výpočet BMI nebere v potaz.

Kdysi jsem hrával na amatérských volejbalových turnajích takzvané smíšenky, kde v každém družstvu hrají dvě ženy a čtyři muži. Pamatuji si na jednu hráčku, která měla odhadem mezi pětadevadesáti a stem kilogramů při výšce sto osmdesát pět centimetrů, a přitom byla nejplatnější hráčkou svého družstva. Dokázala nejen přesně přihrát, ale i prudce zasmečovat a byla i velmi pohyblivá při hře v poli.

Stejně dobře si ovšem pamatuji na spolužačku ze střední školy, která při přibližně stejné výšce vážila možná kolem padesáti kil a měla vše říkající přezdívku Bída. Pohyb jí taky nedělal potíže, ačkoliv připouštím, že zasmečovat tak razantně jako ona amatérská volejbalistka bylo mimo její fyzické možnosti.

Obě z nich byly s jistotou mimo „správné“ hodnoty BMI, ale ani jedna z nich neměla se svým tělem problém.

Proto mi nepřipadají jako dobré nápady, že by si lidé s nadváhou měli platit vyšší zdravotní pojištění, stejně tak jako návrhy na vyšší zdanění potravin s vysokým obsahem cukru, tuků nebo jinak „nezdravé“. Pokud má člověk dostatečný energetický výdej, přijímat potraviny s vyšším obsahem cukrů nebo tuků pro něj nepředstavuje žádný problém. Vzpomínám si na jednoho Slováka, který se na startovní čáře maratónského běhu dojídal chlebem tlustě namazaným sádlem se škvarkami. V cíli byl mezi prvními.

Nechceme a ani nemůžeme být všichni stejní. Jednak pro to nemáme stejné dispozice, a taky by to byla nuda. Myslím si, že přijatelný poměr mezi výškou a váhou se pohybuje ve velmi širokých mezích danými ani ne vzhledem, ale zdravotními omezeními.

Těmi mezemi jsou poruchy fyziologických procesů na jedné straně a bolestmi páteře a kloubů, vysokým krevním tlakem a cukrem v krvi, nadměrným pocením a dýchavičností na straně druhé. Pokud se nám daří proplouvat mezi těmito mantinely bez rizika nárazu, je všechno v pořádku. Důležité je poznat, kdy se náraz blíží, dříve, než k němu dojde.