Bezpečný způsob obživy

Táta od nás odešel, když mi bylo pět, a od té doby jsem ho neviděl. Pro mámu nebylo jednoduché starat se o tři malé děti, z nichž jsem byl nejstarší. Naštěstí s námi žil děda.

Vždy, když se máma začala tvářit ustaraně, vypravil se děda do města. Vracel se pozdě v noci, když už jsme spali. Ráno na nás čekal nějaký dárek a máma byla zase klidná.
Děda trávil hodně času ve své světničce, kam jsme měli zakázáno chodit. Bylo mi asi patnáct, jsem při hádce se sestrou k němu bez zaklepání vtrhl, aby náš spor rozsoudil. Překvapený děda se snažil rychle něco schovat. Byl jsem si skoro jistý, že je to zbraň. Naše pohledy se střetly. V obou se dalo číst zděšení.
Těžké ticho po chvíli, která se zdála věčností, prolomil děda:
„Ech, co, stejně se blíží čas, kdy se o rodinu budeš muset postarat ty."
Od té doby mě začal zasvěcovat do všech detailů svého podnikání, které nás celá ta léta živilo. Zvlášť mi kladl na srdce, že musím velmi pečlivě ošetřovat starý revolver jistě pamatující posledního cara, který se tenkrát přede mnou neúspěšně snažil schovat.
Je to pár měsíců, co děda zemřel. Ale ještě za jeho života jsem do moskevských ulic za obživou nejprve s jeho doprovodem a později sám začal chodit já.
Vždy si vyhlédnu skupinku bohatých turistů. Jen málokdy se stane, že by se alespoň některým nezaleskly oči vzrušením při otázce: „Chcete zažít pravou ruskou ruletu?"
Ujistím se, že jsou ochotni slušně zaplatit za ten adrenalin, který je čeká. Pak je odvedu na vyhlédnuté místo, kam nikdo jiný nepřijde, ukážu jim zbraň i náboje. Když si připlatí, mohou si z nábojů vybrat, někdy jim dovolím i nabít zbraň. To jejich štědrost ovlivní nejvíc.
A já mám stále na paměti dědova slova:
„Pamatuj si, Igore, výstřel vždy vychází z horní komory zásobníku. To pro případ, když ukazuješ klientům, že střílíš ostrými. Ale než hlaveň nabité zbraně přiložíš k vlastní hlavě, nikdy nezapomeň důkladně zásobník protočit. To ostatní už zařídí dokonalý stav zbraně a gravitace."