Babiš bez zpětné vazby (utržen z řetězu)

Sobotní výstup Andreje Babiše na Lysou horu a zejména mediální ohlas této akce mě vede k obecnější úvaze o povaze našeho světa.
Nejednou jsem se setkal s názorem, že demokracie vede ke zdlouhavému hledání konsensu, což výrazně zpomaluje řešení naléhavých úkolů. To je zvlášť při dnešním rychlém vývoji světa vážný problém. Mnohem lepším řešením se zdá být vláda osvíceného diktátora, jehož rozhodnutí je rychlé.
A tato úvaha má dokonce oporu v historii. Už staří Římané v době války svěřovali vládu diktátorovi a od stavu, v jakém se nacházíme, možná není k válce daleko.
Celá věc má ale jeden háček, ba spíše velký hák. Kolem sebeosvícenějšího diktátora se postupně koncentrují lidé, kteří jej izolují od reality všedního dne. Zčásti proto, že diktátor vedle sebe silné osobnosti nesnese a ony odejdou, zčásti proto, že lidé v jeho okolí nechtějí riskovat spory s ním a upadnutí v nemilost.
To pak způsobí, že diktátor posléze rozhoduje, aniž by znal potřebné informace, a tak dříve nebo později začne škodit. Tak končí každý diktátor bez výjimky.
Při sledování krátkého videa z výstupu Andreje Babiše a jeho soudruhů na Lysou horu jsem došel k závěru, že v této situaci se ocitl náš premiér, aniž by se tím diktátorem formálně stal.
Obklopen svými věrnými trhal květiny, pokoušel se zpívat a vůbec se choval pokud ne jako škůdce, tak tedy přinejmenším poněkud trapně. A nikdo z jeho doprovodu, ač jsem viděl jejich rozpaky, jej neusměrnil. Ostatně on sám kdysi jasně řekl, že chce stát řídit jako firmu. A ve firmě platí hlas šéfa.
Moje první setkání se členkou Babišova týmu proběhlo na počátku roku 2004. Jeho vedoucí sekretariátu se na mě obrátila s požadavkem svého šéfa, který jsem nemohl splnit, protože bylo ve velkém rozporu s obchodní politikou naší firmy. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že její požadavky mohu splnit jen částečně, ale nebyla s ní řeč. Byla přesvědčená, že Babišův pokyn platí jako rozkaz i za hranicemi jeho impéria a arogantně vyžadovala jeho bezpodmínečné splnění.
Nebral jsem její výlevy osobně dobře věda, že pro ni je jistě mnohem lepší variantou přečkat nepohodu telefonního rozhovoru s neznámým člověkem, než čelit šéfovu hněvu tváří v tvář, ale vyhovět jsem jí nemohl.
Po pár letech Babiš vstoupil do politiky a své manýry si do ní přinesl, neboť starého psa novým kouskům nenaučíš. A tak jsme se jeho prostřednictvím například dověděli, že na Hradě je tak špatná akustika, že to ovlivňuje i psané texty. Řada lidí, kteří za ANO byli zvoleni nebo jmenováni do různých funkcí (Věra Jourová, Pavel Telička, Jiří Zlatuška, Ivan Pilný), hnutí opustila, ale ti největší podržtaškové zůstali, snad v plané naději, že jednou bude líp.
A to je ten největší problém Andreje Babiše. Ti, kteří zůstali, mu zpětnou vazbu nikdy nedají.