A co na to ženy?

Každý sport má však svá pevná pravidla a kdo se do nich nevejde, má smůlu. Ale nikdo mu nebrání, aby si třeba i vymyslel něco jiného. A může se z outsidera v jedné disciplíně stát hvězdou v úplně jiné.

V těchto dnech se znovu rozvířila diskuse kolem olympijské vítězky v boxu Imane Khelif. Důvodem je, že Imane odmítla podstoupit povinné genetické testování pohlaví zavedené nově organizací World Boxing pro všechny sportovce nad 18 let a proto jí byl zakázán start na Eindhoven Box Cupu, konném od 5. do 10. června 2025 a účast na dalších turnajích jí bude umožněna pouze pokud požadované testování podstoupí.

Khelif se k situaci zatím veřejně nevyjádřila, ale dříve prohlásila, že se narodila jako žena a za ženu se považuje. A její přesvědčení je podpořeno tím, že Mezinárodní olympijský výbor jí umožnil startovat (a zvítězit) v ženském boxerském turnaji.

Situace se může jevit jako absurdní hra. Lidé přece mají dvě pohlaví a až na výjimečné případy jen laik nepozná rozdíl mezi nimi na první pohled, pokud mu je umožněn.

Ale při bližším zkoumání se věci zpravidla ukážou složitějšími. První pohled někdy nemusí stačit. Zkuste třeba požádat větší skupinu lidí, aby z jílu nebo plastelíny vymodelovala krychli a kouli. Je docela možné, že někdo bude za kouli považovat něco, co jiný vyrobil jako krychli. A zrození pohlavně zcela jednoznačně zařaditelných jedinců je proces dlouhodobější a podstatně složitější než modelování jednoduchých geometrických těles.

V dávné minulosti jiný způsob, jak obě pohlaví odlišit, než pohled na příslušná místa, neexistoval. Ale pokroky v medicíně a chemii nám dnes umožňují zjišťovat pohlaví jedince daleko přesněji. Zatím se však nezdá, že by to situaci zjednodušilo. Možná právě naopak.

Jednou z možností rozlišení jsou chromozomy. Ty rozhodující máme téměř všichni dva. Ženy mají chromozomy XX, muži XY. Jenže jsou tu i takoví, kteří mají ty chromozomy tři. A to je první potíž. Druhá je v tom, že ne vždy se chromozom Y chová jako mužský.

Druhá možnost je hladina mužských a ženských hormonů v těle. Hlavním mužským hormonem je testosteron. Ženy jsou ale (nejen v tomto směru) složitější. Mezi jejich hormony patří estrogen, progesteron, prolaktin, ale i testosteron. Rozhodující je tedy spíše hladina hormonů, než jejich pouhá přítomnost. A tady se uplatňuje statistika.

Prakticky každá lidská vlastnost, ať už je to výška, hmotnost, síla, rychlost, IQ nebo světlost očí nebo vlasů se u nás vyskytuje v „nějaké“ míře. A ta míra se sice v moha ohledech u žen a u mužů liší, ale Gaussovy křivky výskytu, hodnot, nebo koncentrace tohoto jevu nejsou jednoznačně odlišeny podle pohlaví, ale vzájemně se prolínají a ačkoliv vrchol Gaussovy křivky (hodnota, kterou má nejvíc jedinců příslušného pohlaví) je je různá, lehce najdeme muže, kteří u některých parametrů mají hodnoty nižší (nebo vyšší) než průměrná žena, a ženy, které jsou v typicky mužské vlastnosti mužnější než průměrný muž.

A to se tu vůbec nechci zabývat situací, kdy se v typicky mužském těle někdo psychicky cítí jako žena a obráceně. A teď babo raď, jak to řešit.

V první řadě je třeba si uvědomit, že být vrcholovým sportovcem není základní lidské právo. Není v tom žádná spravedlnost nebo rovná šance pro všechny, a to v tomto případě ani na startovní čáře. A platí to nejen pro jednotlivce, ale někdy i pro celé národy.

Ale právě proto je sportovních odvětví a disciplín tolik. Počet sportů stále roste právě proto, že ti, kteří buď svými tělesnými parametry nebo z jiných důvodů nemají šanci být nejlepší, začnou zkoušet něco jiného. Někdy nenajdou následovníky, někdy se to stane novým a posléze populárním sportem.

Například závody na horských kolech vznikly tak, že se Gary Fisher nezamlouval svým vzezřením a přístupem pořadatelům silničních cyklistických závodů. V roce 1968 jej pořadatelé jednoho závodu nepustili na start kvůli jeho dlouhým vlasům, a proto začal jezdit s kamarády v přírodě a přizpůsobil tomu kolo.

Jiný Američan, Bill Koch, začal ničit běžecké stopy svým zvláštním stylem ne nepodobným jízdě na koloběžce. Ten si sice zpočátku způsobil jisté potíže, ale dnes je běžecké lyžování volným stylem rovnocenné klasickému stylu a například biatlonisté a sdruženáři jej používají standardně, protože je rychlejší.

Každý sport má však svá pevná pravidla a kdo se do nich nevejde, má smůlu. Ale nikdo mu nebrání, aby si třeba i vymyslel něco jiného. A pokud najde dost nadšenců a bude to atraktivní i pro diváky, může se z outsidera v jedné disciplíně stát hvězdou v úplně jiné.

A i v národním měřítku může vzniknout sport, který dobude svět, nebo zůstane národním specifikem.

Češi vymysleli nohejbal a v něm se dnes konají i mistrovství světa (museli se však smířit s tím, že byla přijata i pravidla, která se jim příliš nezamlouvala), ale taky českou házenou, později přejmenovanou na národní, která se hraje jen u nás.

O Imane Khalif toho nevím dost na jednoznačné závěry, ale považuji za pravděpodobnější, že mezi ženami nikdy startovat neměla. A pokud se chce věnovat vrcholovému sportu, asi by si měla vybrat takový, ve kterém se dá soutěžit bez ohledu na pohlaví (jezdectví), nebo alespoň takový, ve kterém fyzická převaha neznamená potenciální možnost zabití soupeřky.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je to marginální záležitost. Kolik je takových „žen“? Ale ve skutečnosti stačí dvě nebo tři v každém sportovním odvětví, aby znechutily vrcholový sport všem ostatním.