Jak jste si jistě všimli z předchozích fotoblogů ze scuku blogerů v Ostravě od Tomáše Vodvářky a Zuzky Zajícové, nechyběla ani moje maličkost. A tak si do třetice všeho dobrého dovolím tuto akci doplnit dalšími pohledy na Ostravu.
Sotva jsme v sobotu 27.října vystoupili z vlaku, začalo pršet, no spíše lilo. Skončili jsme na Nové radnici, prvorepublikové budově s vyhlídkovou věží. Mimochodem byla slavnostně otevřena 28.října roku 1930.
Vstup zdobí jakési monstrum, přesněji socha Ikara, která svojí velikostí tři a půl metru a váhou asi sedmi tun zaujímá třetí místo největší bronzové plastiky v České republice.
Pohled shůry na Ostravu
Vzhledem k dešti byl pohled na Vítkovické železárny ještě působivější.
A tak si bylo třeba v teple tamější hospůdky dát něco dobrého ke kávě.
Celou noc a neděli xxxxlo, jak by řekl děda Komárek z filmu na Samotě u lesa, ale jak správně podotkl Tomáš Vodvářka, torzo blogerů ve složení čtyř odvážlivců se vydalo do Hornického muzea Landek Park.
Hned u brány nás uvítala tato krasavice.
Mimochodem, muzeum se nachází v Petřkovicích u Ostravy pod vrchem Landek. Bylo otevřeno 4.prosince 1993, symbolicky na svátek svaté Barbory, patronky horníků.
Cestou lze shlédnout hornickou techniku.
Důlní vláčky zaujali hlavně kluky.
Kaple svaté Barbory...
a přilehlý park.
A to je už pohled na Hornické muzeum.
V nadzemní části se nachází expozice důlního záchranářství, která představuje velmi náročnou činnost.
Znak záchranářů
Metan v dole je pěkný prevít, a tak je třeba mít po ruce pořádné dýchací přístroje. Tyto jsou již historické, ale nějak se muselo začít.
Těžká potápěčská souprava Siebe-Gorman z roku 1920.
Přilba, která se objevila ve filmu "Jak utopit doktora Mráčka".
Aby potápěči mohli pracovat v hloubce, obouvali takovéto botky, jedná o váze dvanácti kilogramů. Zkusili jsme si ji zvednout, no byla to docela fuška.
Bezpečnostní olejová větérka byla důležitou potřebou každého horníka.
A pak přišlo na řadu fárání do dolu. I zde platí bezpečnost práce, v tomto případě prací bylo okukování kdečeho. Podzemní expozice byla velmi zajímavá a veselá neb průvodcem byl bodrý, zasloužilý horník.
Ještě jsem musela důkladně zrevidovat výtah do podzemí, nemám totiž ráda výtahy. To jsem ještě netušila, že bude narvaný jako dopravní prostředek v MHD a navíc tam byla úplná tma, včetně rachotu, který měl navodit pocit starého stroje. Zachovala jsem klid, vzhledem k tomu, že se mnou cestovaly i děti, které ani nedutaly.
Nakonec ještě poslední vagóny uhlí.
A pokud nebude pršet, byla nám doporučená procházka po kopci Landek. Alespoň bude důvod se ještě někdy vrátit.
