Torzo scuku na Landeku

Jak jste si jistě všimli z předchozích fotoblogů ze scuku blogerů v Ostravě od Tomáše Vodvářky a Zuzky Zajícové, nechyběla ani moje maličkost. A tak si do třetice všeho dobrého dovolím tuto akci doplnit dalšími pohledy na Ostravu.

Sotva jsme v sobotu 27.října vystoupili z vlaku, začalo pršet, no spíše lilo. Skončili jsme na Nové radnici, prvorepublikové budově s vyhlídkovou věží.  Mimochodem byla slavnostně otevřena  28.října roku 1930.

Vstup zdobí jakési monstrum, přesněji socha Ikara, která svojí velikostí tři a půl  metru a váhou asi sedmi tun zaujímá třetí místo největší bronzové plastiky v České republice.

Pohled shůry na Ostravu

Vzhledem k dešti byl pohled na Vítkovické železárny ještě působivější.

A tak si bylo třeba v teple tamější hospůdky dát něco dobrého ke kávě.  

Celou noc a neděli xxxxlo, jak by řekl děda Komárek z filmu na Samotě u lesa, ale jak správně podotkl Tomáš Vodvářka, torzo blogerů ve složení čtyř odvážlivců se vydalo do Hornického muzea Landek Park.

Hned u brány nás uvítala tato krasavice. 

Mimochodem, muzeum se nachází  v Petřkovicích u Ostravy pod vrchem Landek. Bylo otevřeno 4.prosince 1993, symbolicky na svátek svaté  Barbory, patronky horníků.

Cestou lze shlédnout hornickou techniku.

Důlní vláčky zaujali hlavně kluky. 

Kaple svaté Barbory...

a přilehlý park.

A to je už pohled na Hornické muzeum. 

V nadzemní části se nachází expozice důlního záchranářství, která představuje velmi náročnou činnost. 

Znak záchranářů

Metan v dole je pěkný prevít, a tak je třeba mít po ruce pořádné dýchací přístroje. Tyto jsou již historické, ale nějak se muselo začít. 

Těžká potápěčská souprava Siebe-Gorman z roku 1920.

Přilba, která se objevila ve filmu "Jak utopit doktora Mráčka".

Aby potápěči mohli pracovat v hloubce, obouvali takovéto botky, jedná o váze dvanácti kilogramů.  Zkusili jsme si ji zvednout, no byla to docela fuška. 

Bezpečnostní olejová větérka byla důležitou potřebou každého horníka.

A pak přišlo na řadu fárání do dolu. I zde platí bezpečnost práce,  v tomto případě prací bylo  okukování kdečeho. Podzemní expozice byla velmi zajímavá a veselá neb průvodcem byl bodrý, zasloužilý horník.

Ještě jsem musela důkladně zrevidovat výtah do podzemí, nemám totiž ráda výtahy. To jsem ještě netušila, že bude narvaný jako dopravní prostředek v MHD a navíc tam  byla úplná tma, včetně rachotu, který měl navodit pocit starého stroje. Zachovala jsem klid, vzhledem k tomu, že se mnou cestovaly i děti, které ani nedutaly. 

Nakonec ještě poslední vagóny uhlí. 

A pokud nebude pršet, byla nám doporučená procházka po kopci Landek. Alespoň bude důvod se ještě někdy vrátit.