Svůdník

Venku mrzne až praští. V peřinovém doupěti je příjemně teplo. Po chvíli z něj opatrně vystrčím hlavu. Ovane mě chlad. Můj zrak se stočí k oknu. Je tam On. Svůdník.

Stojí rovnou za oknem a potajmu ukazuje svoji tvář. Je tak působivá, že mě vytáhne na studenou podlahu. 

"Není třeba žádného strachu. Jen trochu studím.

Jsem silný a mocný! Můj dech dokáže zničit slabé jedince během jediné noci.

Vyskytuji se v různých podobách. Stačí jen přistoupit blíže!

Má tvář je někdy velmi tajemná...

...a srdce studené jako kus ledu.

Co na tom? Pojď se mnou! V ledovém paláci právě začíná bál.

Jsem skvělý malíř!

Mám spoustu dobře ukrytých ledových přátel. 

I takovou podobu mohu mít!

 Zde ledová květina pro tebe.

Nestačí? Celá okenní tabulka plná mrazivých květin k mání..."

Dostal mě, svůdník jeden. Zcela promrzlá jsem vzala do ruky fotoaparát a zvěčnila jeho dílo.

Nakonec jsem zachytila ještě jednu zvláštní podívanou.                                                              Divadelní scénu anděla s ledovým srdcem a zástupem bloudících duší.