Letošní zima má své vrtochy. Někde sníh, jinde nebýt kalendáře, jeden neví, že je únor. Jinak tomu nebylo ani minulý víkend na Šumavě. Venku počasí, že by psa nevyhnal, za to fotograf by se měl tetelit blahem, že je ošklivo.
A byla zima. Až baterky prosily, že chtějí ohřát, jinak prý s foťákem nebudou spolupracovat. Na Zhůří, směrem na Horskou Kvildu fučelo tak, jak se na správnou zimu na horách sluší.
Nic nebylo platné, že místy vykouklo slunko, pocitová teplota neměla se stupnicí na teploměru mnoho společného.
Ale přece jen přišla odměna v podobě krásného rozhledu s malým jezírkem či spíše louží.
Začalo sněžit, raději se schovat do lesa.
Kousek níže bylo již příjemněji a procházka kolem Vydry skýtala malebné pohledy.
Voda stále dohladka omílá kameny.
Na břehu Vydry jsem narazila na místo, které bych nazvala "Srdce lesa".
Opatrné pokračování dále podle toku. Pozor, klouže to!
Vlhko u potoka dělá mechu moc dobře.
Brouzdáme-li šumavským lesy, nevíme, co obdivovat dříve. Jestli scenérie, které vytvořily stromy...
...anebo časy minulé. V tomto případě tajemné místo se starobylým mlýnem, pro čerty z pohádky jako dělané.
Nějak se stalo, že se nohy zatoulaly až na hřbitov s kaplí sv. Anny a s kostelem sv. Mikuláše. Staré náhrobky a kříže táhly oko více než krásná kaple. Snad to bylo tím uplakaným počasím, po sněhu už ani památky, jen mrholení přešlo do deště.
Chtělo to malinko přimhouřit oči a hned bylo vše zajímavější.
Abychom se však dnes neloučili na hřbitově, vraťme se raději do míst ještě nezničené přírody v okolí Kašperských Hor.
