Politické události se střídají v rychlém sledu, média se činí, aby upoutala naši pozornost za každou cenu. Ne! Raději si zacpat si uši a otevřít oči. Krása nesmírná.
Krása? Čeho? Záleží na tom, které vjemy chceme vpustit do našeho nitra. Třeba podzimní barvy a vůně, tentokrát ty petřínské.
Petřín v Praze má pouhých 327m. Během několika staletí vystřídal názvy Hora, Kopec, Vrch sv.Vavřince.
Přicházíme-li od Vltavy, spatříme Pomník obětem komunismu od Olbrama Zoubka.
To ještě netušíme, kolik kilometrů máme před sebou.
Slunečný den snadno vyloudí úsměv na tváři. I v zachmuřeném dni rádi zdvihneme své koutky, vždy se najde něco, co nás příjemně naladí alespoň na chvíli.
Na úpatí Petřína projdeme kolem sochy Jana Nerudy. Měl tato místa velmi rád a často zde hledal inspiraci.
Místy najdeme tajemné cestičky.
Můžeme se doslova kochat pohledy na Prahu.
A to už jsme u ... nevím, jak tu louži nazvat. Rybníček či jezírko? To je fuk, je to prostě hezké místo.
Kdo se vyšplhal na Petřínské terasy, může být odměněn něčím k snědku.
Pokračujeme-li dále
dojdeme na Nebozízek. Kdysi zde bývaly vinice, později sad, který byl upraven na zahradu.
Lze zde posedět a užívat si pohledu na Prahu z jiného úhlu.
Trochu to tady vypadalo jako konec sezóny.
Stoupáme k vrcholu kolem galerie obrazů s mystickou tématikou Reona Argondiana.
Schodů vzhůru je víc než dost.
Zahrada Květnice stále hýří barvami.
Konečně na vrcholu.
Mineme Štefánikovu hvězdárnu...
a už vidíme Petřínskou rozhlednu a kostel svatého Vavřince.
Barvy přírody a krásné počasí přímo lákají k posezení v zahradě.
Pokud máme ještě energii, počet schodů vzhůru na Petřínskou rozhlednu z roku 1891 je dost. Dokonce je zde i výtah pro ty, kdo nechtějí pěšky.
Kostel sv. Vavřince
Na zpáteční cestu se vydáme tzv. Křížovou cestou.
Schody pokryté provlhlým, avšak voňavým listím občas kloužou a po dlouhé procházce neberou konce.
Poslední nezvyklý pohled na Prahu.
Na Petříně je stále co objevovat, nachodit spoustu kilometrů a vnést do duše pohodu.
