Poslední slunečné dny před nastalým víkendem lákaly ven. Tentokrát raději někam dál od lidí. Řeka člověku neustále poskytuje divadlo, odehrávají se na ní nejrůznější příběhy, ať ze světa lidí či zvířat.
Na Vltavě v Praze o kotvící i plující lodě není nouze. A to je zde turistů minimum.
V brzkém odpoledni by se na nábřeží vařila voňavá káva, ale není moc pro koho.
Tu a tam se na vodě objeví nejrůznější plavidla.
O vodní ptactvo tu naštěstí nouze není. Labutě jsou vznešené dámy, které o sebe náramně pečují.
Avšak jakmile je vyrušíte z jejich činnosti či se přiblížíte bez kousku něčeho k snědku, nezřídka se stane, že syčením jste posláni do patřičné vzdálenosti. Jinak řečeno: "Táhni odkud jsi přišel!"
Raději se seberou a dají si koupel.
Některé se do vody nahrnou, jiné důstojným krokem do vody vkráčí.
Provětrají křídla,
náramně si koupel užívají.
Spatřit labuť lebedící si na zádech není zase tak moc obvyklý jev.
Ještě protřepat a ven z vody.
Pozor však. Nelíbat! Tedy místo na zádech, kde mají labutě složená křídla. To se pak pták tak rychle otočí, že ten kdo není dostatečně rychlý, jednu chytne.
Holky vypadají vznešeně a velmi mírumilovně. Když si však něco umanou, klidně se některé odvážlivé vydají si klofnout do vašeho zajímavého knoflíku na kabátě.
Jak se po zpáteční cestě ukázalo, tento nápad zajít si uklidnit svou mysl na nábřeží kde není moc lidí, měla snad polovina Prahy. Tak co nejvíce pohodových chvil. Třeba právě s labutěmi.
