Jak jsem v Moravském Toskánsku nevěděla kam s očima

Omámení kouzlem přírody je stav, kdy oněměle stojíte uprostřed polí a téměř nedýcháte, kdy na vás někdo mluví a neslyšíte, kdy jediný pohyb je očima z místa na místo a strnulost dále přetrvává. 

A pak se rychle proberete, protože slunko nepočká. Žádné dlouhé postávání na místě. 

Ranní mlhy vzbuzují pocit tajemna.

A na rozdíl od fotografa se ráno klidně válejí.

A když se dá dohromady nesmělé slunko s mlhou... 

U kapličky

Všude plno zvěře.

Ne, tady se nesuší žádné prádlo, ale pro hejna špačků to znamená, že je zde ostraha cenných hroznů. Jenže ti mají pro strach uděláno a okamžitě vymyslí jiný plán vpádu na to, co jim nesmírně chutná. 

Naštěstí nestačí slupnout všechny hrozny .

Přicházející podzim vinice pomalu barví.

Jen z téhle Čejkovické třešně je mnohým smutno. Sucho se na ní podepsalo a zdá se, že přijde o část své krásné koruny.

V oblasti pod Kyjovem, kolem Šardic, Hovoran, Čejkovic neví jeden co dříve sledovat. Zda linie cest a silnic anebo slibnou úrodu.

Kukuřičných polí tu nalezneme rovněž hojně.

Je potřeba momentální stav zachytit fotoaparátem rychle, neboť za krátkou chvíli už vše mění řvoucí kombajn.

Zde to vypadá, jakoby tu byli na návštěvě mimozemšťané.

Skoro by se člověk také zavlnil.

Kam s očima zabloudit dříve. Barvy, stíny, linie...

Ticho, jen ptáci šveholí.

Na konci celodenního putování přijde vhod posezení u sklípku ve Vrbici. Nabídka domácího guláše, zatím utajeného v hrnci, byla neodolatelná.

 Se sklenkou dobrého vínka se dá dobře posedět u větrného mlýna dlouho do noci. 

(Všechny fotografie jsou mnou pořízeny, tak pokud se někomu některá fotografie líbí, má možnost mě o větší pro soukromé účely požádat.)