Hledání lesního skřítka

Od dětství jsem se alespoň jednou v životě toužila setkat s lesním skřítkem. Vyrazila jsem tedy za ním do Jizerských hor.                                                                                                                                                

Vědoma toho, že mě bude čekat náročná cesta, řádně jsem se vybavila pevnou obuví a samozřejmě foťákem, mobil by mi rozhodně nestačil.

Počasí bylo ideální, ač někteří by se mnou nesouhlasili. Mlhavo, sychravo.

Brzy ráno jsem se s několika dalšími fotografy na Jizerce těšila na východ slunce. Jenže, člověk míní, příroda mění. Slunko sice ospale vykouklo, ale pak se  raději rychle schovalo zpět do mraků.

Vynořilo se opět až za hodnou chvíli a ne na dlouho,ale bylo už mnohem výše než bylo původně  v plánu.

V bukovém lese bylo mlhavo, až by jeden řekl, co tam vlastně fotit. Ale bylo.

Vzhlížet vzhůru bylo tak  krásné, že by se zatočila hlava.

Tak raději honem pohled dolů. Houby jedlé nebylo vidět ani náhodou, pokochat se však dalo pohádkovými muchomůrkami.

Jemně mrholilo a fotografové si mnuli ruce.

Malebný kraj okolo říčky Smědé.

Listopad na obzoru.

Do tmavého údolí Černého potoka běžný turista dojde mírným stoupáním vcelku snadno. Hůř se však vede fotografům, kterým navíc "překáží" stativ a spousta jiných věcí.

Dostat se blíže k potoku v kluzkém terénu aniž člověk poškodil sebe či foťák bylo pro některé, včetně mě, docela adrenalin.

Tajuplný les.

Po celé délce  potoka se nalézá mnoho větších i menších vodopádů.

Listí vířící ve vodě vytváří různé čáry.

Světlo dodává místu zvláštní atmosféru.

Tok potoka  je zde docela divoký, takže o různé kmeny  není nouze.

Níže se koryto rozšiřuje a voda vytváří drobné ostrůvky.

Lesního skřítka jsem opět nenašla, zato s mlokem skvrnitým, silně ohroženým druhem u nás, jsme si pohlédli z oka do oka.