Déšť nás nerozdělil, ale spojil

Kladenské dvorky v Podprůhonu letos nezastavil ani déšť. Pod širým nebem se rozprostřela malebná hra kapek, barev a výsledků nezdolné tvořivosti. Navzdory velmi nevlídnému počasí se sešlo překvapivě mnoho tvůrců i návštěvníků.

V centru dění se nacházel i náš dvorek, kde jsme vystavovali my, trochu starší studenti Vysoké školy ekonomické, oboru fotografie.

Naše představy o výstavní ploše sice byly trochu jiné, nakonec jsme byli, vzhledem k počasí, rádi za garážový přístřešek.

Věčný boj s ochranou proti vydatnému dešti a větru.

Přesto jsem našla čas a prošla poměrně dost dvorků, abych se podívala, co se vystavuje, jaká je atosféra mezi vystavujícími a prostým lidem.

Zde ovšem v danou chvíli lidé chyběli.

Na velmi malebné, majiteli opečovávané zahradě, byly vystaveny fotografie z hospicu svaté Hedviky v Kladně.

Každá fotografie si našla své místo aneb autorka ji umístila velmi citlivě.

Cestou bylo možné potkat mnoho zajímavých věcí.

Fantazii se meze nekladou.

Některé exponáty deštěm trpěly, jiné dokonce získaly nový úhel pohledu.

Majitelka asi naběhala poměrně dost kilometrů s plachtou proti dešti.

Nevěsta nebyla zřejmě moc pevných nervů, jak tomu nasvědčovala její barva.

Ovšem dle mínění místní kočky byla nekrásnějším exponátem ona sama.

Na závadu nebyla ani žádná probíhající rekonstrukce.

Mozaika na jednom z místním domů.

Světla a jejich žárovky na první pohled až tak zajímavé nebyly, ale na ten druhý pohled ... to už bylo něco jiného.

I dospělí si mohou hrát, jak dokládá tato kuličková dráha.

To je pro letošní rok ode mě vše.

Věřte, že pod kapkami jsme si všichni byli tak nějak blíže, vystavující i návštěvníci.

(Všechny fotografie jsem cvakala mou rukou, vyjma mého igelitového portrétu.)