Osobní výpověď z dnešního rána. Východ slunce a kopa dalších myšlenek kouřicí z hlavy jako mlhavý opar z prochladlého lesa.
Když bylo po všem, odjel jsem na své oblíbené místo v lesích, kde je úžasný pohled na vycházející slunce. Čím víc jsem se tam blížil, tím víc jsem se těšil. Už jsem byl tak blízko, že se mi srdce div nerozskočilo tím geniem loci. No a pak koukám a „moje“ místo už nebylo jen moje. Byl tam jiný pár a koukal na tu krásu. Jako tisíckrát předtím nezbylo než sklopit hlavu a jít zase o pár kroků dál, respektive jet. Odjel jsem a po cestě jsem zastavil na jiným místě. Stáhl okýnko a zapálil si přímo v autě.
Požitek byl stejně tak intenzivní, jen slunce vystřídali sloupy vysokého napětí. I když mě to napětí přišlo nízké oproti napětí, které si nesu v těle. Tolik zabitých iluzí a nadějí, které v sobě má tolik zhrzených a zdeptaných adolescentů. A každý si myslíme, že jsme v tom sami, a že nikdo na světě se nemá tak bídně jako právě já. Je to směšné. Chtěl jsem napsat: „A taky smutné“, ale není. Je to jen směšné. Asi bychom měli být zahleděni méně do sebe a víc koukat kolem. Neb tam je ten svět, ne jen v našich hlavách a vysněných představách. Je to směšné a já jsem k smíchu. A právě to mi nepřijde směšné.
