Totálně sestřelený narozky

Jo, dneska mám narozky. A taky jsem byla v New Yorku a mým největším zážitkem byla návštěva Světového centra. A byla jsem vdaná za Amíka. A už deset let mám každé 11.září své malé peklo...

V roce 1995 jsem jela na svůj první zámořský výlet – nemohla jsem si vybrat líp než New York City. Je to báječné město! Užívala jsem si všechno, co nabízí: Nenapodobitelnou atmosféru, multi-kulti jídla, galerie, návštěvu wall street, bleší trhy... a samozřejmě mrakodrap. Když jste odjakživa o půl hlavy vyšší než všichni okolo vás jako já, vyberete si ten nejvyšší: Světové obchodní centrum. Svůj k svému.

Moje nejsilnější pocity z WTC? Cesta výtahem nahoru do 108.patra a stažený žaludek z představy výtahové šachty pode mnou. Okna ve vyhlídkovém patře od stropu až k podlaze, kde jsem stála s nosem nalepeným na sklo a koukala na miniaturní postavičky a žluté taxíky hluboko pod sebou. Pohled ze střešní vyhlídkové terasy na přelétající letadlo nad mou hlavou, pocit, že mít žebřík, mohla bych se ho dotknout, a respekt z jeho ohlušující blízkosti. … Když jsem se rozhlížela z té výšky do dáli, připadala jsem si volná jako pták vysoko na obloze. A jednoho dne se stejné místo ze stejného důvodu stalo stovkám lidí naopak pastí.

Na ted den si pamatuju, každou minutu mám vrytou do mysli. Telefonát mého manžela do práce: „Tínečko, stala se strašná nehoda – letadlo narazilo do Světového centra. Je mi líto, že zrovna dneska.“ Další telefonát mého muže. „Tínečko, je to hrůza, ale asi to nebyla nehoda – další letadlo narazilo do druhé věže. Doufám, že naši a Joe jsou v pořádku…!“ Ochromující děs při sledování toho, jak se místo mého jedinečného zážitku řítí k zemi a lidi ječí hrůzou.

Peru se s tím každý rok. Každý rok myslím na ty, kteří zůstali uvězněni ve věžích a s vědomím, že z tohohle se živí nikdy nemohou dostat, jen čekali na strašný konec. Myslím i na ty, kterým tihle lidé zavolali a loučili se s nimi, protože věděli, co je čeká. Na ty, kteří ze zoufalství zvolili skok dolů a na ty, kteří viděli konce těchto pádů a nikdy na to nezapomenou. Sleduju každý dokument a poslouchám všechny teorie – oficiální i konspirační. Nevím, co si mám myslet, už se to ani nesnažím rozlousknout.

Už deset let mají moje narozeniny hořkou příchuť. Je strašný, když se den, který máte radostně slavit, stane připomínkou strašné smrti lidí v místě, které jste měli rádi. Jeden můj kamarád ve snaze pomoct mi pravil: „Hele, aspoň si teď tvoje narozeniny budou všichni konečně pamatovat." Jo, to měl pravdu.

Ale dala bych nevím co za to, aby se to nestalo. Podělaný 11.září...