Nejede to, znáte to…

…a na potvoru ve chvíli, kdy spěchám! Včera odpoledne úplně nejvíc. Měla jsem chuť ječet za volantem jako ten týpek ze Simpsonových: „Zabte mě! Zabte mě! Zabte mě!“ 

Moje fenka Ančí je marodná, letěla jsem tedy z práce domů co nejrychleji, aby neudělala loužičku na lino. Normálně mi cesta trvá 7 krásných minut. Dvě písničky z cédéčka. Jezdím trasou mimo město, 3.8 km přesně, takže pohoda…

Co však lze na 3.8 km potkat, když člověk spěchá, to by jeden nevymyslel…

Zahajujeme veselou scénkou na bráně: Pan vrátný se zřejmě odebral tam, kam i císař pán chodí pěšky. Mám chuť tu závoru projet jak Belmondo, ale když už nenápadně túruju motor a chystám se na svůj první kaskaderský autopočin, vylétne závora vzhůru a za okýnkem fortny mává omluvná ruka.

Těsně za startem: Aha, tak tenhle obří kamion asi přehlídl nějakou značku, na tom pidikruháčku se bude mít problém vytočit. Ještě kousek můžeš, Franto, neboj, maximálně urazíš roh támhletoho baráku… A sakra, než to Franta vyřešil a vykroutil se ze spárů kruháče, kolona nestihla popojet a mně spadly těsně před nosem železniční šraňky. A to jsme teprve 50 metrů za startem!

Tak, vláček nám projel, tak jedem. Ale JEDEM! Co to zase je…? Kombajn? Tady v zástavbě? Tak jo, dvacet na tacháči, v očích smrt, smrad jak hrad… hurá, odbočuje. Konečně z města venku, tak teď na to šlápnu, ať jsem doma co nejdřív. Vydrž, Ančí, vydrž!

Aha, nešlápnu. Tyjo autoškola, mě snad trefí… „Nerozčiluj se, i ty jsi začínal“ – já vim, v tomhle autě, co se přede mnou plazí krokem, jsem dokonce dělala papíry! Zdravím, pane Zíko! Ale mohl byste mu aspoň říct, ať nejede na venkovský okresce středem? Mně jste to říkával… Díky, telepatie mezi námi zjevně stále funguje :)

Tak fajn, na tachometru už mám 55, to je úspěch! Sice tudy normálně jezdím 80, pokud tedy nepotkám koníky… A máš to. A máš to! Teď sis to přivolala! Za touhle bryčkou teď za trest pojedeš až domů…

Dvacet minut. Ze sedmi na dvacet, zrychlení tepu raději nepočítám. Přicházím domů, vítá mě provinilý psí ksichtík a… Pozdě. „To nic, Aničko, to se stane, vytřeme to, ano?“

Ale zajímavý je, že když jedu ráno do práce, nikdy mě nic nezdrží… ;))