Dobrý den. Opět si musím Váš článek uschovat či zapamatovat ( to již bude trošku horší), protože jste opravdu uhodila hřebíček na hlavičku. Mám stejnou praxi, zejména s našimi úřady. Bohužel nejsem tak odolný jako Vy, ale snažím se a dělám co mohu. A přečtení Vašeho blogu mě dá asi i více síly se udržet a reagovat tak jak popisujete ve Vašem článku. Je s podivem, že na českých úřadech občas čeká na člověka i nejedno velmi milé překvapení. Stalo se mi na magistrátu v Ústí nad Labem, že mě úřednice věnovaly takovou nebývalou ochotu, že jsem pokukoval jestli není někde umístěna skrytá kamera. Takže Vám dávám za pravdu je to jenom v lidech. A není potřeba nějaké velké úsilí, občas stačí i ten jeden malý úsměv.

Z pozice personálu: Někdy to prostě nedáme,profík/neprofík.Tak se omlouvám všem,komu jsme ublížili.

Z pozice klienta: Napruzený personál téměř nikdy nekritizuju.Pokud nepociťuji výpady vůči své osobě,vyřídím své věci a jdu(popř.v restauraci vyrovnám své,ale nedám dýško).Pokud je to však extrém,zanechávám komunikace a odcházím s odmítnutím poskytnutých "služeb" ke konkurenci,bez silných slov.

 Víte, já jsem na těch různých přepážkách sama pracovala šestnáct let takže vím moc dobře, jak je ten zatracenej Kýpsmajlink těžkej. Mně ale pomáhalo říkat si: Tenhle člověk ti právě zaplatil kus vejplaty. A když se mi náhodou nezadařilo a ujela mi pusa, vždycky mě to pak mrzelo a pokud byla možnost, při nejbližší příležitosti jsem se dotyčnému omluvila. Takže to vidíte sám, i po dlouhých letech ve službách střílím do vlastních řad a stejně jako Šárka razím názor, že správný profík si na zákazníkovi špatnou náladu nevylévá. Musím říct, že lidé s vaším přístupem byli mí oblíbení zákazníci - když něco nebylo, jak má být, bez zbytečné hysterie nedali spropitné nebo odmítli službu. Ony i na straně nás zákazníkům jsou občas pěkné dárečky 

Nejlepší je, když blbec nechce pochopit, že neslyším a nevím, co říká. Já kroutím hlavou, že nerozumím a on/ona (většinou rozčílení) furt mele, začnu vyprávět pohádku o červené karkulce bez hlasu a naléhavě u toho gestikuluji. Když mi řekne, že neví, co říkám (to odezřu), tak odpovím už s hlasem: "Já také nevím, co říkáte, tak jsme na tom stejně. Když mi to napíšete, budu mluvit s hlasem a uvidíte, jak nám ta komunikace půjde." Je to fakt velmi účinné.

No a když píší, tak když píší rozčíleně, píší rychle a nedá se to po nich přečíst. Takže se musí uklidnit, aby psali pomaleji a bylo to čitelné (samozřejmě jde o psaní rukou). Jedna z výhod neslyšení. :-)

Podobne to maji s cizinci, domnivaji se, ze kdyz budou mluvit sdostatecne pomalu a nahlas, porozumi i Francouz.

Jste skvělá. Díky.

To se vám jen zdá, ale děkuju 

U nás v Penny byla úžasná pokladní - tu zasadit do zlata. Usměvavá, ochotná, samolepky pro dceru nám dávala, i když jsme nepřekročili cenu nákupu nad 2 stovky. Bohužel asi odešla nebo je dlouho nemocná, neviděla jsem jí tam už měsíc Teď přijali nové dvě pokladní, takové otrávené puchejře

To oni jí asi vyštvali. Copak to se dělá, usmívat se na lidi?Mně jedna pokladní naučtovala jablka, která měla stát 29 za 42. Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně. Neodpověděla a čekala na peníze. Puchejř.Vyřešila to vedoucí, děvče se ani neomluvilo. Sedí tam pořád.

Měl jsem kámoše se kterým jsem chodil na svačinu do krámku s pultovým podejem. Uměl parádně sekýrovat chudinku prodavačku, a běda, když se na něj zle podívala, jo, to byl tělocvik, byla z něj vždycky tak vyrychtovaná, že když jsem přišel na řadu já, mírumilovnej, snesla by mi modrý z nebe...

Ano, není nad to postavit se za blbce.  (Kamarádovi se omlouvám )

Já jsem už zvyklá, že mě pokladní mají za blbce, protože si nikdy nepamatuju, kolik mám v pytlíku rohlíků. Dřív jsem se v hodně naléhavých případech pokoušela podat pomocnou ruku a provést zkusmý odhad, ale když to podáš nejistě, pani si to stejně přepočítá a běda, když jsem se netrefila (byť ve svůj neprospěch)! Tak teď už jen říkám: "Opravdu mě mrzí, že jsem takový idiot."

Taky bezva věta

U nás rohlíky hlásí malej Luky, počítání se mu nějak zalíbilo  

Ale taky jsem nikdy nevěděla, kolik jich je. Každá prodejna má jinak velkej sáček - někdy se jich vejde 5, někdy 6.

Abych se tomu vyhnula, pěstuji si "své" lidi. Mám konkrétní paní v bance, na finančním úřadě, v pojišťovnách, v zahradnictví - prostě tam, kam chodím pravidelně. Znám je všechny jménem a často předem zavolám, že se k nim řítím. Díky tomu jsou vždycky milé a vyladěné. Kdo by nebyl, když slyší: "Maruško, za čtvrt hodiny jsem u vás..." A v obchodech v poslední době už je alespoň slušnost častou normou. Spíš mě vyvádějí z míry ti, kteří se zákazníka snaží usvědčit, že je úúúplně blbej a oni všechno vědí líp. Tam si vždycky říkám, že jim asi nikdo neřekl tu nejdůležitější zásadu, a to že zákazník má pravdu vždycky.

To máte dobrý

Já v bance narazím pokaždý na někoho jinýho, se tam střídaj jako ponožky snad...

Nejméně sedm kilo bulíků jste tady rozvěšela na nosy, tak je to...

No no! Já tomu sama věřím a taky se tím úspěšně řídím! Neberte mi iluze, pesimisto 

 Nějak nemám na štěkny asi štěstí, zato dva štěkaly jsem včera, žel, neminula :o(

A dnes paní u kasy přede mnou se omlouvá pokladní - promiňte, že vás zdržuju - A tato způsobně odvětila - Mě nezdržujete, já jsem tu v práci. Pěkný,  ne ?

Slušnej matroš  občas se člověk až zarazí, co vypustí z pusy. Bohužel trvám na tom, že kultura obsluhy je u nás často na mizerné úrovni. Když jsem třeba studovala hotelovku v Mariánkách, která byla známá jako "nejlepší z deseti v republice", na Technice obsluhy jsem věděla, kam patří která vidlička a jak se flambuje kafe, ale abych se usmívala nebo heslo "Náš zákazník - náš pán" mě tam NIKDO NIKDY NEUČIL. To zpětně považuju za tristní! Naopak když jsem přiletěla do Států s přistěhovaleckým vízem na základě sloučení rodiny a čekala na letišti v čekárně na Imigračním spolu se samými lidmi o světelné roky tmavšími, než jsem byla, připravovala jsem se na nejhorší, ale jednali se mnou neuvěřitelně mile a profesionálně. To můj muž si na místní cizinecké policii užil regulérní šikanu a musela jsem tam dojet a řvát na úředníka, aby laskavě konal, jinak z něj nadělám hobity. Ale to byl extrém...