Když optimismus vítězí nad zdravým rozumem

Jestli má naše rodina něco v genech, je to rozhodně optimismus. Když se sejdem, působíme jak veselí blázni. Jestli ale myslíte, že optimismus je Dar... Tohle se mi stalo včera:

Dorazila jsem z práce domů. Samozřejmě jsem se nejdřív zapovídala na webu. Asi po půl hodině, když už se pomalu smrákalo, vypadl proud. Mám pěknej výhled, tak jsem si nalila další šálek čaje a spokojeně se s nohama na parapetu kochala.

Po patnácti minutách to znovu nahodili. A tady přišel ke slovu můj šílený optimismus.

Člověk se zdravým rozumem by si řekl: Už to dneska jednou vypadlo, tak radši nebudu nic riskovat. Ne tak optimista bez Varovného bezpečnostního systému. Naopak.

Svědomitě jsem seřídila hodiny na věži (myslím samozřejmě CD věž, i když při mé výšce by ani ta kostelní nebyla problém), nad hledáním svíčky jsem mávla rukou, a aby toho nebylo málo, řekla jsem si: To jen někdo omylem něco vypnul, teď chudák dostává sodu a opakovat se to nebude.
A s těmito slovy jsem uchopila do rukou vysoce hazardní materiál:

Barvu na vlasy.

Jen co jsem si ji napatlala, opět vypadl proud. Řekla jsem spoustu slov, která obvykle neříkám, ale až na dno slovníku jsem si sáhnout nestihla, protože to trvalo to jen pár minut a pak jsme se zase rozsvítili.

Zcela nepoučena a stále opilá svým optimismem jsem se jala dál brázdit internetové vody, místo abych se připravila na (pro každého kromě mě) očekávatelný další výpadek proudu. Elektřina držela lajnu. Zklamala až minutu před vypršením doby aplikace vlasové barvy.

Začít teď hledat svíčku by mohlo znamenat, že odstín mých vlasů bude zcela jiný, než jsem zamýšlela, pokud by mi ty vlasy na hlavě vůbec zůstaly. Takže šup do sprchy. Poté, co jsem si poslepu vymyla barvu, udělala jsem si na hlavě froté turban a šla počkat, až elekřtina znovu přijde k rozumu.

Jakmile se obnovilo Budiž světlo, naběhla jsem do koupelny. S hrůzou jsem koukala na ručník, který jsem si sundala z hlavy: Byl obarven na fešnou kaštanovou. Ještě horší byl ale pohled do zrcadla: Vypadala jsem jako neandrtálec. Nevím kdy a kde, ale povedlo se mi rozpatlat si barvu přes půl čela až k obočí. Příštích deset minut jsem se tedy snažila zažrané lidoopí znaky zlikvidovat všemi možnými čistidly od pleťového krému přes WC Kachnu až po pemzu. Při výkonu mi posloužila minibaterka na klíčích. Ano, opět to vypadlo. Nevím, jestli vás to překvapuje - mě to šokovalo!

Chcete-li se tedy stát nezdolným optimistou, dobře děláte a já vám to schvaluju.
Ale se Zdravým Rozumem se raději nelučte ;)