„Hele, uhas si psa“ aneb Grilovačka s Ančí

Co si budem namlouvat: Vzít bígla na grilovačku je jako jít s alkoholikem do lihovaru. Hlídáte, hlídáte, ale neuhlídáte! Odstrašujícím příkladem byla oslava narozenin na kamarádově chalupě - než jsem dorazila s Ančí, jídlo bylo všude. Poté, co na scénu vstoupil můj bígl, nebylo jídlo NIKDE!

Ančí, vedena žravým instinktem své rasy, z auta nabrala správný směr a tryskem letěla rovnou ke stolu. Tam vyhrnula rukávy a začala předvádět své parádní číslo zvané Bezedný pes. Kosti z pěti pečených kuřat do ní zapadly jak do Macochy (já vím, psi drůbeží kosti nesmí, ale povídejte to napařené partě). Hrozně tím všechny pobavila, prý je to prima, že tu máme ten čtyřnohej chlupatej kontejner, aspoň nebudeme muset uklízet, ha ha ha!

Pravá kapacita kontejneru se ukázala zanedlouho. Maminka oslavence prohlásila: "Abych nezapomněla, v kuchyni máte hotové chlebíčky" Hodila jsem štronzo a třesoucím se hlasem položila otázku: "Kde je Anna?!" Kdo si myslel, že kosti Ančí zasytily, přišel o iluze. Chlebíčků stihla sežrat skoro třetinu. Byl to užitečný signál: Všichni zostražitěli, začali důsledně zavírat dveře do kuchyně a hlídat si talíře. Anna je právě názorně poučila, že vše volně položené považuje za své a že reflexy účastníků zpomalené vlivem alkoholu jí vyloženě hrají do karet.

Příští dvě hodiny by tedy Ančí sklaplo, nebýt toho, že rozjaření přátelé vymysleli přes mé prosby hru „Schválně, kolik se toho do ní vejde“. Hodně! Chlebíčky a bábovka a zeleninovej salát a narozeninovej dort a další chlebíčky a navrch granule z misek místních koček, které někdo opakovaně dosypával, aniž by mu došlo, že je nevyprazdňují právoplatné majitelky, ale vetřelec. Ančí se splnil životní sen a bylo na ní vidět, že už vybírá, s kým z těch báječných štědrých lidí odejde domů.

Ale i takový bígl má své limity, proto, když Ančí sežrala asi desetinásobek své váhy, ulehla k malému šlofíku. Probudila se akorát včas – všichni už byli namazaní a právě rozdělávali oheň na grilování. Když Anna zjistila, že to není ta vysoká stojatá věc, na kterou nedosáhne, ale pozemní ohniště s mřížkou na cihličkách, propadla totálnímu amoku. Jako ďáblem posedlá lítala kolem roštu a pokoušela se sklízet hotové stejky. Motající se kuchaři nebyli schopni zkrotit démona a uhájit své dílo a když Ančí začaly doutnat uši, vzchopila jsem se a řekla DOST!

Od té chvíle skončil poklidný večer v malebném údolí. Ptáci ztichli, zvěř zděšeně prchla a všichni se začali chechtat. Od plotu, ke kterému jsem Ančí přivázala, se šířil řev jak z horroru. Bíglí duše neunesla tlak tolika jídla mimo svůj dosah a dávala najevo svůj zármutek usilovným srdceryvným jekotem. Utichala vždy jen na pár vteřin, když se nad ní některá ze slečen smilovala a donesla jí něco, aby prý neměla hlad. Lidi, neblbněte, tohle je bígl, ten má hlad pořád!

Co dodat. Moje bigina, která se díky své vášni naučila okusovat borůvky z keříků, batolatům v kočárku odebírat rohlíky a vyskakovat tak vysoko, aby dosáhla na mrkev na sněhulákovi, zas jednou ukázala, čeho je schopná. Čekáte pointu v podobě střevních obtíží? Ale kdepak! Už druhý den v pět ráno stála Anička u misky a vyřvávala, že chce svou snídani.

Od té doby má Ančí na grilovačkách zákaz. Vždycky, když přijdu domů a ona ze mě cítí vůni dřevěného uhlí a masa, vystřihne ten nejsmutnější pohled a vyčítavě mi beze slov řekne: „Zase jsi mě nevzala sebou. A přitom jsem si tenkrát jen tak zobla!“