"Co chceš žrát, holomku?!"

Jó, Dětenická krčma! Dokonalá středověká putyka s atmosférou, kterou jen tak někde nenajdete. Nevšední zážitek. Ovšem chce se to trochu obrnit – středověký personál na to jde PĚKNĚ ZVOSTRA!

Když mí kolegové projevili zájem jet na výlet právě tam, začala jsem sbírat informace a byla čím dál zděšenější. O neurvalém přístupu obsluhy k hostům mi všichni vyprávěli legendy. Někdo se u toho smál víc, někdo míň. Ne každej to skousl. Tykání a "Z cesty, pacholku!" namísto "S dovolením" je způsob komunikace pro slabší nátury poněkud nesjízdný. Trochu jsem zaváhala nad vlastní účastí, protože jsem si nebyla jistá, jestli dokážu s obsluhou hrát tuhle hru, ale pak jsem si řekla: „Nejsem, kruci, zas taková konzerva, změna je život a zkusit se musí všechno!“ Navíc jsme tam měli jet ve složení 25 chlapů a 3 ženský, tak snad mě nedaj… (Dali, ale na to teprve dojde.)

Aby to nebyla jen bohapustá chlastanice a taky ňáká ta kultůra, prohlídli jsme si nejdřív Dětenický pivovar. Zatímco se ostatní už odebrali do krčmy, já ještě vyřizovala vstupný a do šenku dorazila s malým zpožděním. Hned dvě pikosekundy po vstupu do putyky na mě houkl středověkej hostinskej, kterýmu chybělo k dokonalostim už jen kladivo na čarodejnice: „Pozdrav pánbů, ďouče, z kerý zatracený díry ty seš, že neumíš ani pozdravit?!“ Vyškolena zkušenostmi přátel jsem asertivně odvětila: „Co na mě řveš, ty prase? Takhle se chováš ke všem kunčaftům?!“ Zabralo to - šenkýř se rozchechtal na celý kolo, dal mi uvítací herdu do zad a od tý chvíle byl od něj pokoj.

Byli jsme usazeni k obřímu dřevěnému stolu osvětlenému svícemi a pochodněmi. Jedlo se rukama, popelník byl podlaha, mládenci plácali lepé servírky po zadku, obraceli do sebe korbele a do hodiny bouchali po středověkém způsobu pěstí do stolu a řvali jak hluchý. Dobová atmosféra byla vážně nakažlivá.

Náš číšník se jmenoval Červíček a ten večer opravdu poznal, co obnáší středověk. Naši chlapci, jindy kultivovaní pařmeni, se rozšoupli a nenechali si nic líbit. No jo, kdo s čím zachází, tím taky schází… Ani mě Červíček nehodlal ušetřit svýho popichování. Radši jsem ho hned z kraje varovala: „Poslyš, páže, já jsem v týhle bandě ten, kdo drží měšec se zlaťákama. Jestli nechceš mít na konci večera do stolu zaťatou parádní sekeru, nešlapej mi radši na kuří oko.“ I to fungovalo, Červíček mě ocenil slovy "Ty seš ale povedená panenka s hubou proříznutou!", já si vydobyla svý místo ve smečce a mohla se v klidu věnovat požitkům.

Dětenický pivo je dobrý, to můžu svědomitě potvrdit, protože jsem ho vypila hafo. Vařej tam taky dobře, i když si nejsem úplně jistá, jestli Novozélandské jehněčí kotletky patřily k typickým pokrmům českého středověkého lidu, ale vesměs byl jídelní lístek nabitý originálními lahůdkami a nikdo si nestěžoval. Po večeři, kdy si naši rozdovádění hoši utírali po sedlácku mastné prsty do značkových mikin, za což se druhej den proklínali, začal program. Musím říct, že něco tak dobrýho jsem nečekala. Byla toho hrozná spousta - výborná muzika, výborný tanečnice vlnící bokama, až chlapci málem zapomněli na pivo, polykači mečů, fakíři, kejklíř, který nám ukázal několik triků, ze kterých nám spadla brada, ohnivá šou... Byla toho spousta, člověk se nenudil ani na vteřinu, už si ani na všechno nevzpomenu. (Na fotodokumentaci z krčmy jsem později dokonce objevila fotku, na který stojím s pusou od ucha k uchu a dvoumetrovým hadem kolem krku. Tahle epizodka mi jaksi vypadla.)

Na co ale dozajista nikdy nezapomenu, byla INKVIZICE. Nastoupili strašidelní chlapíci v kápích, oháněli se křížema a začali žhavit cejchy. Když se hromovým hlasem zeptali „Není tu nějaká bezbožná čarodějnice?!!“, všichni chlapi u našeho stolu sborově zaječeli „TADÝÝÝ!!“ a ukázali na mě prstem. Drahoušci. Mým jediným štěstím bylo, že jsem byla zaklíněná až úplně v rohu a na to, aby mě vytáhli na mučidla, by mi už cestou museli zpřelámat hnáty, tak si vyhlédli jinou oběť. Když jsem viděla, co s ní prováděli, měla jsem chuť vyškubnout jim jeden kříž a vášnivě ho políbit na znamení díků Bohu.

Když skončil program, nechali nás ještě chvíli juchat a pak nemilosrdně nastoupili kasírovat. V tu ránu jsme lehli smíchy – autentický středověký personál vytáhl z kapsářů elektronické terminály a začal vyjíždět účtenky jak z Matrixu. Hoši se nějak nemohli smířit se zavírací dobou, tak se aspoň utěšili nákupem suvenýrů v podobě staromódních lahví s místním čepovaným pivem, kteréžto upomínkové předměty do sebe obratem v autobusu nalili. Poté se rozdělili na dvě skupinky – jedna neprodleně usnula, druhá se přetahovala o palubní mikrofon a zpívala (nebo si to aspoň myslela). Přidala jsem se k té zpěvné - řevné.

Jóó, Dětenice…! Taky váháte, jestli se tam vypravit? Ale jo, dejte tomu šanci, stojí to za to. Ale nevozte tam přítelkyni na romantickou večeři, spíš se tam třeba jeďte loučit se svobodou. Berte to tak, že pro jeden večer nejste jen diváky, ale přímými účastníky tohoto divadla, přistupte na hru, kterou s vámi obsluha hraje, vybavte si pro jednou všechna ta slovíčka, co vám maminka zakazovala, oblečte se do něčeho na vyhození, a sedněte si až dozadu do rohu stolu, aby si vás nevyhmátli. Užijte si to. "A nechlastejte jako čuňata, holoto, jinak vás fláknem do šatlavy, ať se z toho vychrápete!" ;))