100

Můj stý článek. Neuvěřitelný, kolik toho člověk nadrásá... Zvolit téma bylo vlastně snadný: Bude o tom, co mi tady od začátku chybí a k čemu s vámi, bohužel, nemám příležitost - o Pohledu z očí do očí.

Nejhezčí pohled je do očí mé maminky. Všichni víme, že? :) Jakousi bláznivou náhodou zaznamenala moje dlouhodobá paměť něco, co asi moje mamka dělala často, když jsem byla úplný mimino: Dala mi ruku na hrudníček, naklonila se nade mě, koukala mi do očí a s úsměvem se mnou kvedlala sem tam. Asi se mi to líbilo, když se mi to tak zažralo. Když se jí dneska podívám do očí, jsou pořád stejný jako tenkrát. I ten úsměv. Neomrzí se nikdy. (Akorát se ti, mami, strašně za těch 40 let zmenšily ruce, víš to?)

Pohled do očí mých dlouholetých přátel je pohodlnej jak oblíbený bačkůrky. To víte, léta tréningu - už máme něco nakoukáno! Absolvovali jsme spolu různé veselky, funusy, návštěvy porodnice, loučení na dlouho a pak zas shledání, pitky, porady nad životními kotrmelci... prostě příležitosti, při nichž se zrak ostří nebo naopak zamlžuje, případně zvlhne nebo přechází. A pravýho přítele poznáte podle toho, že se i po všech těch letech a zážitcích můžete jeden druhýmu podívat zpříma do očí. A my koukáme rádi!

Když se podívám do očí svýmu chlapovi, připadám si jak Pavlovův pes. Ne, neslintám, ale podmíněné reflexy se mi při pohledu do jeho očí spouští hned dva: Koutky pusy se mi nekontrolovatelně začnou rozjíždět do stran a zašimrá mě někde pod pupíkem. Pozor, má Pohled a neváhá ho použít! To jsou věci...

Hodně zvláštním zážitkem je pro mě pokaždý pohled od očí mýho bratra. Poznali jsme se totiž až v dospělosti, teprve před pár měsíci. Oba jsme vysocí jak topoly a pusa se nám nezastaví, jak je den dlouhej – ať žije shodná DNA! Ale navíc: Navzdory tomu, že pro chlapy jsem většinou slušnej rébus, tenhle kluk mě měl okamžitě přečtenou jak slabikář. Koukne mi do očí a VÍ. Jakožto původní jedináček jsem z toho permanentně lehce na větvi, ale je to hrozně příjemný!

Samostatnou kapitolou je pohled do očí mé učitelky z první třídy, kterou stále občas potkávám. Pořád mě oslovuje Tínko a když se na mě dívá, je znát, že vidí tu malou holku s dlouhýma hříběcíma nohama, co jediná dosáhla na nástěnku a obouvala se stylem „kozí nohy“. Zvláštní je, že když se dívám do očí já jí, má to úplně stejný efekt: Je mi sedm, mám kozohříběcí nohy a paní učitelka je i po více než třiceti letech pořád stejná.

Pohled do očí je zvláštní věc. Hodně o člověku prozradí. Špatně snáším, když mi někdo pohledem uhýbá nebo se při hovoru se mnou tvrdošíjně schovává za slunečními brýlemi. Nerada telefonuju a psaná internetová komunikace taky není to pravý ořechový. Tady to ale jinak nejde. Tak mi aspoň dneska dovolte, abych se vám podívala z hluboka do očí a řekla:

Díky, že jste to se mnou dotáhli až k té stovce, vážím si vaší přízně ;)