Bůůůůů!

Má roční dcerka ještě nemluví. Naštěstí. Po té, co předvedla minulý týden u Bati, se začínám děsit chvíle, kdy si uvědomí, že věty mohou leckdy vyjádřit naše myšlenky mnohem precizněji než jednoslabičná citoslovce.

Začalo to celkem nevině – odpoledne jsme šly nakupovat. Mimo jiné jsem pro svého andílka sháněla podzimní boty velikosti 19 (podle francouzského číslování), což není zas taková sranda, protože v této miniaturní velikosti je zřídkakdy k dostání obuv, která je určená k chození.

Tentokrát jsem zaznamenala dílčí úspěch, protože v devatenáctce kupodivu něco měli, bohužel jenom v roztomile růžové barvě, kterou opravdu nemusím, a tak jsem si spíše ze zvědavosti začala prohlížet i boty ve větších velikostech, do kterých snad můj drobeček jednoho dne doroste.

Drobeček stál v té chvíli opřený o sedátko určené ke zkoušení obuvi a se zájmem pozoroval ostatní zákazníky (rozuměj: zákaznice). Nevěnovala jsem mu příliš pozornosti - tedy až do okamžiku, kdy našpulil rty a vyloudil zvuk, jenž se naučil teprve před pár dny: „Bůůůůůůů!“

Musím říct, že mě to docela překvapilo, přece jenom jsme byly v obuvi a ne někde na louce, takže jsme okamžitě začala ve svém nejbližším okolí pátrat po plyšové kravičce, batůžku s kravičkou či obrázku nějakého krávu připomínajícího přežvýkavce.

„Bůůůůů! Bůůůůů!“ Zopakovalo mé roční batole, patrně aby nedošlo k nějakému nedorozumění, nicméně já jsem ještě stále nemohla mezi regály s botami najít nic, co by se krávě alespoň vzdáleně podobalo. Leda že by … Pár metrů od nás stála velice sexy slečna na vysokých podpatcích, byla dokonale sladěná a celá černobílá, a opravdu mi trochu připomínala plyšovou kravičku, se kterou si dcerka doma ráda hraje, protože krásně bučí, když ji člověk stiskne kolem pasu. Pohlédla jsem na svého andílka a má domněnka se rázem proměnila v jistotu. Upřeně pozoroval to černobílé stvoření před sebou a nejspíš se trochu divil, proč mu na jeho bučení neodpovídá.  

„To není kráva, miláčku, to je paní“, zašeptala jsem směrem ke své bučící ratolesti, i když musím přiznat, že jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.  Nenápadně jsem dcerku nasměrovala k východu a napadlo mě, že je fajn, že ještě sama nechodí. Jinak by už určitě stála u té černobílé slečny a zkoušela by, jestli začne bučet, když ji zmáčkne kolem pasu.