Babička

Pár let po revoluci jsem spolu se svou pětasedmdesátiletou babičkou vyrazila na týdenní poznávací zájezd do Londýna. Zájezd pořádala jedna menší cestovní kancelář a podle věkového průměru v autobuse se zdálo, že se těšila veliké oblibě zejména u babiččiných vrstevníků.  

Ubytování v Londýně bylo pouze se snídaní, a tak není divu, že velkou část zavazadel každého účastníka zájezdu tvořily zásoby jídla na oněch dlouhých sedm dní. Babička s sebou mimo jiné vezla i bochník (trvanlivého) žitného chleba, který si první dva dny nemohla vynachválit. Třetí den byla ovšem okolnostmi přinucena změnit názor, neboť chlebík začal plesnivět, takže ho nakonec čtvrtý den vyhodila. Tím pádem se její zásoby jídla povážlivě ztenčily, ale protože na rozdíl od většiny našich spolucestujících nejela do Anglie s cílem utratit co nejméně peněz, vyřešila vzniklou situaci jednoduše – občas se plácla přes kapsu a koupila si něco k jídlu.

Vzpomínám si, že jsme jednou měli sraz poblíž malého pekařství, ze kterého se linula vůně čerstvého pečiva, a babička do něj snad jako jediná z naší výpravy vešla a koupila si v něm jednu křupavou housku. Babiččina stejně stará kamarádka, která rovněž cestovala s námi, se hned vyptávala, kolik ta houska stála. Přesnou cenu si již nepamatuji, ale rozhodně to bylo v přepočtu nejméně třikrát či čtyřikrát víc, než by stála u nás. Babiččina kamarádka se podle očekávání zhrozila, zalapala po dechu a vzápětí prohlásila, že takové nehorázné peníze by nikdy v životě za jednu housku nedala. Babiččina odpověď se mi od té doby vybavila už mnohokrát: „No levněji mi to dát nechtěli.“

Myslím, že líp to říct nešlo. Babička si samozřejmě uvědomovala, že za stejné peníze by si u nás mohla koupit těch housek několik, ale hlad dostala v Anglii a tam jí zkrátka tu housku levněji prodat nechtěli.

Zajímavé je, že v běžném životě babička moc neutrácela. Spoustu si toho vypěstovala na vlastní zahrádce, jogurty kupovala po jednom a teprve když ten jeden jogurt snědla, šla si koupit další, a přesto neměla v Anglii problém utratit třicet korun za jednu housku.

Přiznám se, že já sama jsem babiččinu geniální odpověď několikrát použila, většinou tehdy, když někdo začal počítat, o kolik levněji bych si nějakou konkrétní věc mohla pořídit u nás.  Jednalo se vesměs o maličkosti v řádu desítek korun, jejichž nákup by zruinoval málokoho, a přesto jsem narazila na docela dost lidí, kteří by si „už z principu“ něco tak předraženého nekoupili.

A proč se mi ta příhoda vybavila právě teď? Od minulého týdne leží babička v nemocnici se zlomenou nohou a do Anglie se už nejspíš nepodívá. Včera jsem ji byla navštívit, hodně zhubla, skoro vůbec nejí, protože na nic nemá chuť. Nevím, jestli si ještě vzpomíná na tu křupavou housku z Anglie, ale určitě udělala dobře, že si ji tehdy koupila. Teď už by si na ní tolik nepochutnala.