Zpověď

 „Musíte počkat!“ zmrazila je hned ve dveřích paní Česílková, potom, co nervózně zachrastily klíče v zámku. Na jejím obličeji se objevil roztržitý úsměv. „NEJDŘÍV musím dát najíst psovi!“ prohodila k oběma mladým a nervózním lidem a začala se vítat se čtyřnohým členem domácnosti. Evidentně tím nejdůležitějším.

Sofie na Jonáše povzbudivě pohlédla.

„To je ok,“ špitla k němu a podepřela ho. Právě se totiž o něj pokoušel infarkt.

Paní domu i se psem právě prosvištěla kolem nich, jako kdyby byli vzduch.

Oni byli vzduch.

„Nespletl jsi to?“ zašveholil větříček. „Neměli jsme příjít jindy?“ zadul. „Zítra?“

Jonáš se otřásl nervozitou.

„Jenom dám najíst psovi,“ vyděsil ho vzápětí hlas z kuchyně.

„Jenom dám najíst psovi,“ oznamovala jim hysterická ozvěna.

„My počkáme,“ zavolala vesele Sofie. Ozvěna oněměla.

Nic se neděje! Sugerovávala si zatím v kuchyni Jonášova matka, která s vypětím všech svých sil dělala, jakoby na dnešku nebylo nic mimořádného. A co by také mělo být?? Přišla jsem z práce jako obvykle. Můj syn a pes mě tady vítají jako obvykle. A já mám ještě moc práce. Jako obvykle!

Maso hrůzou samo vyskočilo z igelitky a pláclo s sebou na prkýnko.

Nikdo jiný tady není! Přesvědčovala s kudlou v ruce nejen ten kus flákoty, ale především své šálivé smysly, které jí neodbytně upozorňovaly, že u dveří stojí nápadně pohledná, veselá a bezstarostná dívka. Na tom by zcela jistě nebylo nic pozoruhodného, kdyby ovšem ta dívka nestála vedle jejího syna! Ta holka přece pro něj nemůže vůbec nic znamenat! Přesvědčovala se jediná opravdová žena Jonášova života, když připravovala večeři psovi. Vždyť má ještě na nějaké vážné známosti čas. Vždyť je mu teprve pětadvacet!

Chceš si užívat? Promlouvala teď v duchu ke svému vyspělému synovi.

To je v pořádku. Nekompromisně strčila ten kus masa pod ledovou sprchu.

Užívej si! Mrskla s ním do hrnce, až voda vyšplýchla.

Ale prosím tě proboha, neber to vážně! Pustila plyn.

Jonášově matce začalo hučet v hlavě. Její mateřský instinkt právě vyhlásil poplach. Už nejsi jedinou ženou jeho života! Zněly instinktivně sirény. Okamžitě opustťe prostor! Vyzývaly jí.

Mami, pípla nesměle její mateřská telepatie. “Ano,“ otočila se statečně od dřezu, když ucítila, že jí někdo stojí za zády. Byl to její syn, který jí položil svou rozechvělou ruku na její strnulé rameno.

„Mami,“ udělal Jonáš dramatickou pomlku, „TOHLE je Sofie,“ vyhrkl vzápětí rozpačitě.

„Dobrý den,“ usmála se dívka.

V tu samou chvíli proti ní v rozpřáhlém gestu vylítla ruka Jonášovy matky.

„Dobrý den,“ zaskřehotala majitelka ve své okázalé zdravici.

Sofie se zhluboka nadechla a opatrně uchopila otřesenou pravici. Nervózně se usmála. A teď stisk. Žádné stisknuté tesáky ani leklá ryba. Snad jen trošku vlhký pozdrav z rozbouřeného moře pocitů.

Jak rychle k ní ta ruka přilétla, tak rychle zase odlétla. Vzápětí se ozvalo rozčilené zvolání:

„Musím dát najíst psovi!“

Psisko na svou paničku překvapeně pohlédlo. Už skončil ramadán?

„To je samozřejmé,“ řekla spisovně Sofie a usmála se na překvapeného čoklíka, který nadšeně zastříhal ušima.

To je ona! Zavyla paní Česílková ke svému psovi, který na ní vrhl své oddané psí oči a rychle se k němu sehnula.

Co od nás vůbec chce? Ptala se ho zoufale. Co chce v jejich rodině? Zuřivě drbala svého psího mazlíčka, až začal výt také.

Proč mě tak drhneš? Podivil se malý psík nad agresivitou své paničky.

Jonášova matka právě rozdírala svého psa do krve. Za to v ní by se nikdo krve nedořezal.

“Mami, nechceš pomoct?” ozval se opatrně Jonáš.

“Ne! Ne!” lekla se jeho matka a provedla stoj spatný. Vzápětí uvedla své tělo do neuvěřitelných obrátek.

Sofie se rozesmála. Snad z nervozity snad z opravdového pobavení.

Jonášova matka mrkla překvapeně svým pravým okem na svém zaneprázdněném těle, kde její ruka ještě pořád hladila psa v kuchyni, zatímco její noha už vbíhala do obýváku. K Sofii přilétl odněkud stejně tak roztržitý úsměv. Odkud? To si nebyla zcela jistá, ale naprosto určitě patřil té zvláštní ženě s nakřáplým hlasem, roztomilým úsměvem a komickým chováním.

Mami, jsi v pořádku? Ptaly se jedny modré oči těch druhých, identicky stejných.

„Mám MOC práce, HODNĚ práce!“ zoufale zaštkala paní Česílková.

Oba mladí lidé znejistěli.

„Neměli bychom přijít jindy?“ otázala se tiše a nejistě Sofie.

Jonáš na ní vyděšeně pohlédl. Ještě jednou absolvovat uvítání??? Nikdy!

„Má matka je blázen!“ vyhrkl vzápětí zoufale. Denodenně to přeci říkal jeho otec. A to je nějaká autorita!

„Mami, opravdu nechceš s něčím pomoct?“ zapochyboval Jonáš. Tohle ale opravdu přesahovalo obvyklou domácí katastrofu.

„Ne, ne, to JÁ SAMA!“ bránila svůj ženský úděl evidentně uštvaná, leč pracovitá žena středních let.

Hele, dej si bacha! Rozezněly se kastroly, coby věrní bodyguardi.

Jonáš před nimi v posvátné úctě couvl.

„Děkuju Jonášku,“ otočila se na svého syna paní Česílková.

Pohov! Sklaply kastroly, do kterých třískly pokličky.

Sofie si tu nikdo ani nevšiml. Zřejmě všem splývala s Jonášovým tělem. Vlastně proč ne? Stejně větší část společně stráveného času opravdu splývali v jedno tělo. Dnes ovšem, v rámci slušného chování, udělali výjimku. Možná nebyla třeba. Sofie se začala smát.

Jonášova matka na ní nervózně pohlédla. Čemu se ta holka proboha pořád směje? Ve vteřině byla konfrontována s veselým a šťastným obličejem své sokyně. Své sokyně??

Tak takhle vypadá zaměstnaná žena od rodiny? Prolítlo Sofiinou hlavou zrovna ve chvíli, kdy ta žena prolítla kolem ní. Je tohle její normální stav, nebo je přeci jen dnešek něčím mimořádným? Ptala se sama sebe mladá žena, která doma zažila jenom lenivou pohodu, která pramenila z domácnosti dvou žen, tedy domácnosti bez chlapů.

Takhle to vypadá normálně a ty zdrhej dokuď můžeš! Vyštěkla by Jonášova matka, kdyby tušila, čím si ta holka týrá svou roztomilou hlavinku.

Přilítnout domů kolem šesté jako naprosto uštvaný, nervózní a deprimovaný pošuk, který se za klusu připravuje na svou druhou směnu, tu domácí, tak to fakt může jen blázen! Vlastně se té ženě ani nemohla divit, že už jí nezbývá čas a ani nálada na nějaké návštěvy. A zvláště ty synovy! Ale proč jí tedy proboha pozvali na dnešek? A na večeři? Že jí měla přinést ona?!

Vzápětí se ozval zoufalý hlas paní Česílkové. Vycházel z WC. Sofie na Jonáše užasle pohlédla. Oči Jonáše zajiskřily potlačovaným smíchem. Když se jeho matka konečně vynořila, zdrtila ho pohledem plným odporu a skrývajících vášní.

„Spláchl jsem tam rybičky,“ špitl vzápětí kajícně a osvětlil tak hrůzný nález v záchodové míse. Na jeho tváři se objevil šibalský úsměv, pro Sofii tak známý a uklidňující, že opět nabyla své dřívější jistoty. Každou vteřinu jejího poctivě odtlučeného života totiž očekávala, že se dostane do víru toho tornáda. S názvem zcela příhodným. Smršť nad pevninou. Zatím se však nad nimi, mezi nimi i v nich vznášelo mrtvolné ticho a rázný šum mrskajících se rukou paní Česílkové.

Paní domu mrtvolně zacukaly nervy v obličeji. Až ten úklid dodělá, také jí pak spláchnou do záchodu! Vyprodukovala její rozjitřená mysl a její dutiny žalostně vtáhly dovnitř všechny své šťávy.

Jonáš stiskl Sofii soustrastně ruku.

Do Jonášovy matky jakoby právě uhodil blesk, a přestože si jich nevšímala, šokovaně zabodla pohled na jejich sevřené dlaně.

„Mami, to je SOFIE!“ využil Jonáš vzácné chvilky, kdy jeho matku musel zparalyzovat blesk shůry.

Jonášova matka se na ni překvapeně podívala. Viděly jsme se někde??? Do její šedé kůry mozkové začaly narážet milióny buněk, které byly obvykle zcela jistě duchaplné, ale teď si narazily hlavičku! Jonášově matce se po tváři rozlil roztomilý úsměv alá Česílko, který byl toho výsledkem. Její vyděšený, nervózní a zaneprázdněný obličej ve chvíli zalilo slunce. Svítání.

„Tak Vy jste Sofinka?“ hlesla ta žena, přestože to už dobrých dvacet minut musela s naprostou určitostí vědět.

“Hned se Vám budu věnovat!“ zaskučel vzápětí ten hurikán líbezně. Už jste někdy slyšeli skučet líbezně hurikán???

Sofie zbledla, avšak Jonášův pohled vyzařoval vítězství.

Vidíš?! Prozrazoval jeho spokojený pohled. Má matka možná je blázen, ale paměť má jako slon.

Hned se Vám budu věnovat! Honilo se Sofiinou hlavou. Páteří jí přejel mrazivý vítr. To si jen malý větříček z té vichřice odběhl spočítat, kolik má obratlů. Její nadhled nad situací byl náhle ten tam. Vlastně si vůbec nepřála, aby se jí to tornádo, které se právě svou neuvěřitelnou rychlostí změnilo na orkán, nějak zvlášť věnovalo! Takhle to bylo docela fajn. Po počátečním šoku, který prodělala, se jí zdála tato seznamovací metoda neskonale vtipná, originální a moudrá. Oceňovala, že tu není nic strojeného a nepřirozeného, v čemž by se cítila podstatně hůř, než mezi chcíplými rybičkami v záchodové míse, drůbežím žaludkem na sporáku, hladovým psem pod nohama a dvěma Česílkama. Vlastně jí tu takhle bylo fajn. Měla radost, že se ocitla ve spolku přátel zvířat a nadbytek slov by mohl tuhle dojemnou idylku zkazit! Snad jen ten kožešinový přehoz na gauči, kam omylem zalétly její zmatené oči, jí trochu polekal, ale na to, že jí tu chtějí stáhnout z kůže, tu byli velcí ochránci zvířat. Vždyť nejklidnější a nejspokojenější tu byl dnes ten pes. Zvláště když očekával svou slavnostní večeři! Nový člen rodiny se přeci musel oslavit. A že ten pes byl opravdu první, kdo Sofii přijal do rodiny s patřičnou inaugurací doprovázenou vysloveným skákáním radostí, potvrdil po čase i pan Česílko starší.

„Jak je možné, že tě ten pes nezakousl??“ divil se naoko Jonášův otec, který měl zřejmě zafixováno, že jeho mírumilovný mazel je krvelačný obranář.

„Pozná dobrého člověka,“ rozesmála se Sofie, která si, zřejmě následkem dobrého přijímacího pohovoru, hověla u nich v obýváku na sedačce. Možná jsem na něho udělala dobrý dojem tím, že jsem se nevrhla po jeho masu a skromně pojedla sýrové tousty, pomyslela si pro sebe ironicky.

„No, když tě ten obranář nesežral, tak jsi naše,“ zvedl slavnostně číši muž, který se objevil až ve chvíli, kdy bylo jasné, že jí nesežere ani náčelnice!

„Vyslýchala jí jak malého fakana!“ žaloval na jejich rodinného gestapáka Jonáš. Tolik se za svou matku styděl.

„Ale nepřeháněj, jen jsem chtěla o Sofince něco vědět!“ zaskřípala zuby žena, která k nim právě klopýtala s podnosem chlebíčků.

Jonášův otec se zapitvořil a naznačil v rukou samopal.

Mladí lidé, včetně něho, vybuchli smíchy.

„Ale tak to nebylo!“ hájila své výzvědné metody Jonášova matka a z očí jí střílely náboje.

Jonášův otec se zakuckal smíchy. Jen on znal toho dne pravou příčinu svého zaneprázdnění. Jen ať si to holky mezi sebou vyříkají samy! Kdo přežije, budiž právoplatným členem jejich kmene. Ne, že by u nich doma vládl matriarchát! Chraň Bůh! To jen slabošství mužů pro dnešek přenechalo důležité rozhodování na ženách.

Snad si mysleli, že se budou prát o jejich přízeň? Že si vyškrábou oči žárlivostí? Nepřítomnost náčelníka se rovnala solidárnosti se svou náčelnicí! On byl se Sofií spokojen už při letmém setkání, které spolu absolvovali několik dní předem. Snad právě to byl první impuls k seznamovacímu večírku.

„Mně se ta holka líbí!“ oznámil své ženě pan Česílko. Volba jeho syna ho příjemně překvapila.

„Mě ale nezajímá, co má NA hlavě, ale co má V  hlavě!“ odsekla svému manželovi s nezvyklou drzostí jeho žena, která okamžitě odhalila, jakým způsobem probíhalo manželovo výběrové řízení. Povrchním způsobem! Ale tady šlo přece o ŽIVOT jejího Jonáška! „Chci ji vidět!“ prohlásila nekompromisně.

„No, a co by v té hlavě jako měla mít?“ zajímal se, se značným sarkasmem, její manžel. Než však jeho manželka stihla upřesnit svou vizi o ideálu své budoucí snachy, výsměšně prohlásil:

„Vždyť tys tam taky nic neměla, když jsem si tě bral!“

Dnes měla jeho manželka v hlavě slepici na paprice, mřížovanou bábovku a hlavně jeho životní biorytmus. Nic jiného nepotřebovala!

„Tenkrát jsem měla v hlavě jenom tebe!“ vzdychla nad svým bláznivým stavem, ve kterém by všechny ženy světa měly být zbaveny své svéprávnosti.

Její manžel nad tou romantikou zvedl oči v sloup.

„Zcela určitě vím, že ta holka měla na hlavě vlasy!“ pronesl důležitě. „Dlouhý a vlnitý,“ s radostí zavzpomínal na ten éterický zjev. V očích mu zajiskřilo.

Paní Česílkovou píchlo u srdce. Kdy si naposledy všiml, co má na hlavě ona?

I Jonáš, kdyby tenkrát mohl, vypařil by se jak pára nad hrncem! Jeho celkové držení těla bylo po celou dobu jejich slavnostní návštěvy nenápadně natočeno ke dveřím. To kdyby ho tu holky náááhodou nepotřebovaly. Okamžitě by zdrhl jako malý kluk. Ale holky ho tu náááhodou potřebovaly!!! A tak v jednu chvíli jeho oči směřovaly ke své šílící matce a uklidňovaly je, a podruhé vesele mrkaly na svou šokovanou milou a dodávaly jí odvahu. Jeho srdce však tlouklo větší rychlostí než srdce obou jeho milovaných žen dohromady, následkem čehož se o něj už půl hodiny pokoušel infarkt.

„Tak a teď se konečně najíme my,“ ozvalo se hrdelním hlasem poté, co se konečně naplnila miska psovi.

Ortel smrti byl vyřčen.

„Ale já vlastně vůbec nemám hlad,“ špitla zděšeně Sofie. Pojďme meditovat! Zvolal uvnitř ní radostně Budha a vyzýval všechny, aby se uvelebili v pohodlných pozicích a za naprostého ticha se oddali pokornému rozjímání nad nepořádkem v našem světě a harmonií ve svých duších.

Tak to asi těžko! Zachytila zdrcující pohled Jonášovy matky, která přece nebude večeřet v brlohu slané tyčinky a mlčet!

Sofie povzdychla. Vždyť ona chtěla jen ulevit jejímu pohnutému osudu. Místo toho se snažila připravit na jídlo, které bude muset za pár minut se vší noblesou zdolat. Dokonce i příbory budou čisté! Kolabovala nad vidinou paní Česílkové, kterak si hraje s noži.

„Mami, já ti pomůžu!“ sebral Jonáš pohotově z rukou své matky ostrou čepel.

„To budeš hodnej,“ podívala se na něj láskyplně jeho matka a jeden nůž mu podala.

„Dej tousty do toustovače!“ ozval se vzápětí stručný povel. A pak se jeden beznadějný hrot zabodl do dřevěného stojanu, až se zakymácel.

Slavnostní večeře byla odhalena!

Sofie setřela slzu, která v potlačovaném záchvatu smíchu ztratila rovnováhu a vypadla z oka. Tak v téhle rodině fakt nic zkazit nemohla! Uvolněně se zasmála a nadšeně prohlásila :

„Tousty přímo miluju!“

Jonášova matka hluboce povzdechla.

„Tak Vy jste Sofinka,“ sladce zahájila útok, jakmile byly tousty hotovy a ona se konečně posadila. „Jonášek o Vás často mluví,“ zasmála se, neboť jí to přišlo velice vtipné.

Jonáškovi se vzápětí začalo špatně dýchat. Inhalátor! Potřebuji inhalátor! Chtěl zvolat, ale naštěstí k němu dolétla další věta.

„Ale moc nám toho o Vás neřekl!“

Jonášovi se srdeční chlopeň roztáhla do původního tvaru a dýchací cesty opět začaly volně propouštět vzduch.

Sofie se instinktivně zakousla do toustu a začala rozvážně žvýkat. Kolikrát že se to má přežvýkat? Stokrát?

Zhruba při padesátém pátém žvýknutí se Sofie kradmo podívala na psa po své levici, který si vedle nich vesele žral čerstvě uvařené maso, a dostala záchvat smíchu! Kousky jejího přežvýkaného toustu začaly lítat po kuchyni. V tu chvíli však zřejmě ta šlechetná hostitelská duše usoudila, že teď už má ústa prázdná a může mluvit :

„A co dělá Sofinko Vaše maminka?“ ozvalo se.

A je to tady! Pomysleli si svorně Jonáš se Sofií. Oba upřeli oči na ženu, která své sousto rozžvýkávala raději po stopadesátéprvé. Její sanice byla stejně srandovní jako ona sama.

Sofie se usmála, nadechla a vytáhla mapu svého rodokmenu. Ve svém případě se soustředila i na okolnosti svého početí a poctivě zaznamenávala jeho následky do dnešních dnů.

Katastrofa! Pomyslelo si útrpně Česílko. A po chvíli toho hororu zoufale vytřeštilo oči.

„Vaši rodiče, Sofinko,“ polkla paní Česílková, „ jsou rozvedení??“ zaskuhrala, když si uvědomila, že o každém z nich mluví zvlášť.

Sofiina odpověď jí zdrtila.

„Jsou,“ hlesla omluvně, jakoby se zrovna ona musela téhle ženě omlouvat.

To není dobrý! Zoufala si pro sebe starší z žen.

Jonáš se tenkrát za svou matku strašně styděl. Sofie se strašně smála. Jak dlouho ta svatá zpověď mohla trvat? Dvacet, třicet minut? Akorát tu jaksi nezaznělo odpouštím ti!

Jonáš během jejich nezávazného a přátelského rozhovoru propotil dvě trička, prodělal jeden infarkt a dva asmatické záchvaty. Sofie se už hodnou chvíli docela dobře bavila. Vlastně to ani nebolelo. Po zvlášť vydařené zpovědi očekávala piškotek. Jako odpustek. Dostal ho pes...