Zpátky na stromy aneb znaková řeč pro mimina

Musíme si přiznat, že téměř každý, kdo se nějakým zázrakem ocitne v porodnice, občas tápe a zkoumá obličejíčky novorozeňat. Je tohle opravdu ta ohlašovaná roztomilá holčička nebo je to ...malá opička? Ptáme se potichu sami sebe. Samozřejmě nás to obvykle napadá jen při pohledu na cizí mimina…

Ale věděli jste, že podle jedné vědecké studie se lidské a opičí rodové linie, kdysi na začátku, zhruba před deseti miliony lety, oddělily od jednoho druhu lidoopa? A že později zřejmě prapředci lidí a prapředci šimpanzů mísili svou krev a vytvářeli tak míšence? Nechtěně tak komplikovali a prodlužovali evoluční proces, který postupně oddělil lidskou a opičí linii. Takže jsme možná hybridi, nebo šimpanzi jsou hybridi. Nebo jsme obojí hybridi:-)

Ale dost zábavných spekulací nad naší rodovou linií. O tom, že se nacházíme dál než opice není sporu. Také proto mě nedávno šokoval článek o nové metodě dvou amerických profesorek, které vymyslely, pro maminky a jejich batolata, znakovou řeč. Metoda se samozřejmě zrodila, kde jinde než, v USA, a je prý určená převážně pro maminky, které se ihned po porodu vracejí do práce, a pak jsou zmatené, protože nemají dostatek času naučit se číst neverbální komunikaci svých dětí.  Posunky a gesta, zvaná babysign, jim mají pomoci porozumět svým ratolestem.

Tak nevím, ale připadá mi to jako naprostý nesmysl.

Tak za prvé, pokud se žena rozhodne, že bude mít dítě, měla by být zároveň i ochotna obětovat mu i pár let většiny ze svého času a dát mu svou lásku, péči a jistotu, kterou si v sobě ponese už po zbytek života; a za druhé, pokud žena obětuje většinu svého času ke strávení se svým potomkem, automaticky porozumí jeho potřebám, gestům a posunkům, které pak s láskou přemění na písmena, slabiky a věty. Pokud si žena neudělá čas a nerozšifruje miminkovské znakování, tak nejen že ta láska a péče budou v životě chybět, ale nevěřím ani tomu, že bude později čas na slova.

Prostě se mi to zdá celé postavené na hlavu. Učit nás a naše děti skřekům a posunkům?

Ještě donedávna jsem byla přesvědčena, že se náš vývojový stupínek od primátů liší i tím, že nekomunikujeme pomocí skřeků a posunků ale právě a díky řeči. A co víc, že jsme na to hrdí. Že jsme hrdí na to, že dokážeme využít ty oblasti mozku, které jsou zodpovědné za vědomé vjemy, reprodukování pocitů a zpracování zkušeností. Že nám  nestačí živit se banány, vybírat si blechy a bít se do hrudi. Že si jsme vědomi náskoku před primáty, jimž stejné oblasti mozku, jako mají lidé, počítačová tomografie také odhalila.

Začínám se o osud lidstva docela bát. Protože pokud by byly mozky opic dostatečně trénovány, mohly by získat úžasné řečové a myšlenkové schopnosti a my bychom se, se svými skřeky a posunky, mohli zase vrátit na stromy.