Prastarý indián z kmene Dandy.

aneb otec za všechny prachy...

Jak začít? Asi touto větou : Můj otec je bohém. A to tělem i duší. Duši to možná vyhovovalo, leč tělo zchátralo. V osmapadesáti se dostalo na jipku...

Také bych mohla začít takto: Nedávno jsem se s mým otcem dohodla, že k němu půjdu bydlet. Se svojí dcerou, psem a ptákem. A mého otce z toho radostí ranila mrtvice...
 
Ať tak či tak, ještě štěstí, že tenhle začátek nebyl zároveň otcovým koncem. Taky kdo by si nechal ujít bydlení se svou povedenou dcerou a s její, ještě povedenější, dcerou? Zvláštní, ale po pár dnech ve společné domácnosti s mým otcem mi najednou začíná být jasné, po kom že to vlastně povedení jsme.
 
„Vždyť jsi se mnou nikdy bydlet nechtěla,“ reagoval můj otec na můj troufalý návrh na začátku naší společné cesty. „Říkala jsi, že bysme se zabili,“ připomněl mi.
 
„Taky že jo,“ pokývala jsem hlavou, „ tenkrát bysme se zabili,“ vzpomněla jsem na dobu mé náročné puberty. Na výchovu už bylo pozdě a na rady od člověka, který si neuměl poradit ani sám se sebou, jsem nebyla zvědavá. Sorry táto!
„Dneska ale už jsme starší a moudřejší ne?“ mrkla jsem teď na něj spiklenecky.

"My dva starší a moudřejší?" Uchechtl se taťka. „Nikdy!“ zavrtěl poťouchle hlavou.

„Já tedy starší a moudřejší jsem!“ prohlásila jsem důležitě. „A krom toho,“ zajiskřilo mě v očích, „teď už tě
přeperu!“

Myslím, že má poslední věta byla tou největší motivací, jaká se mu v posledních dnech mohla dostat.

Přeprat? Mě?? A ještě k tomu holka??? Nikdy! Běželo mu zřejmě hlavou, když na jipce zápasil s ucpanýma cévama o trochu kyslíku.

„Poď, dáme páku,“ máchal přede mnou zuřivě svou chromou rukou. „Sestřičku už jsem přepral!“ zubil se na mě jako malý kluk.

Právě byl třetí den po své druhé mozkové mrtvici. Při té první si sám došel k doktorovi, při té druhé už byl naštěstí v péči lékařů. Při té první cestě oslepl na pravé oko, při té druhé, cestou na jipku, ochrnul na pravou ruku.
 
„A taky jste prodělal infarkt,“ oznámil mu kardiolog při celkovém vyšetření.

„No ne?“ zazářil můj tatík. „A kdy?“ zeptal se nadšeně. Za celý život nebyl nemocný, teď si to hodlal užít. A to se vší parádou!

„Člověk má umřít zhuntovanej,“ vysvětloval mi spokojeně, poté, co vesele zahuhňal, že by si přál přinést prut a rybník s rybama.
 
„Jsi ten život vzal ale nějak hopem ne?“ neodpustila jsem si malé, přátelské rýpnutí. V pubertě se nám moc přátelství nedostávalo. Dnes jsem byla rozhodnutá to napravit. Bude o to můj otec ještě stát???

Pozorně jsem si prohlížela svého tátu, kterého jsem znala už dvaatřicet let. Znala jsem ho? Špatně a málo.
Můj táta byl dobrej chlap. Jen moc podlejhal svým démonům...
Zalila mě vlna soucitu.
Dnes byl na něj opravdu žalostný pohled. Už několik let vypadal jako svoje vlastní karikatura. Prastarý seschlý indián ze zapomenutého kmeny Dandy.

Onen kmen čítá jednu osobu a má jednoho náčelníka. Žije v podmínkách raného středověku v bytě za pět mega v lukrativní části naší matičky Prahy. Ještěže už je otcova matička v Páně. Dej jí Bůh věčné nebe! Protože kdyby se tohohle dožila, zcela jistě by svého syna zoufalství zaškrtila a věčného nebe by se nikdy nedožila. Babi neboj! 

Každý máme v životě svojí vlastní cestu. Cestu, kterou si sami určujeme, kterou si sami před sebou obhajujeme a kterou před druhými hájíme. Otcova cesta právě skončila na jipce a já se jen modlila, aby to nebyla jeho cesta poslední.
Modlila jsem se za to, aby jeho cesta našla tu správnou odbočku... aby se naše cesty opět střetly. Aby se střetly nejen na pár hodin či dnů...

Má cesta však v tuto chvíli mířila do dávné minulosti, kde netekla teplá voda, zato studená tekla téměř všude, kde moderní spotřebiče zanechala dávná civilizace a náčelník z kmene Dandy s nimi neuměl zacházet a kde chcípli i pavouci. Vítej doma! Ironicky jsem si poblahopřála. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že kdyby to tady s mým otcem seklo, zaroste mechem a nikdo ho už nikdy nenajde.

„Mami, jaký je tohle typ plísně?“ zašklebila jsem se na svou nebohou matku, která svou cestu s mým otcem rozdělila už před dvaceti lety. Na její počest tu zůstalo vše nedotknuto...

„Já tě v tom nenechám,“ prohlásila má matka statečně, „ když už jsem ti pořídila takovéhohle otce,“ dodala útrpně. „Já to nechápu!“ zavyla vzápětí. „Já to fakt nechápu...
 
Popravdě, nebylo rozdílnějších lidí nad mého otce a mou matku.
Můj otec nikdy nic neřešil. Má matka řešila všechno a pořád.
Můj otec neznal slovo budoucnost. Má matka žila pro budoucnost.
Můj otec byl nezodpovědný Dandy. Má matka byla zodpovědný kazatel.
...

„Váš otec nám vjel na magnetickou rezonanci s kapesním nožíkem,“ postěžovala si mi odměřeně nemocniční sestra.

„No, tati?!“ uchechtla jsem se.

„Panebože, co kdybys jim jí rozbil?“ hroutila se má matka.

„Každej správnej chlap má mít v kapse kudličku,“ vysvětloval nám kajícně povedený pacient.

„Víš kolik stojí magnetická rezonance?“ otázala se ho naštvaně má matka. Má zodpovědná a obětavá maminka. Zcela určitě jí před očima proběhly ty roky spoření. Roky zodpovědného spoření na důchod, na nemoc, pro případ úrazu, na dožití...To vše, že by teď mělo padnout na magnetickou rezonanci???
 
Můj otec jen pokrčil rameny. On si nedělal starosti s ničím. Absolutně s ničím! Zřejmě předpokládal, že až to s ním sekne, tak bude konec. A ani ve snu ho nenapadlo, že se může probrat. Polomrtvý, nemocný, nemohoucí. Odkázaný na druhé. A na invalidní důchod...

„Koupila jsem rajčata, papriky, těstoviny...udělám ti, tati, výbornej těstovinovej salát,“ hlaholila jsem z předsíně.
Koho by kdy napadlo, že budu kolem nějakého chlapa takhle skákat. A ještě mě to bude bavit.

„Já nechci žádnej těstovinovej salát!“ vystartil na mě můj otec hladově.

Nechápavě jsme se na sebe s dcerou podívaly. Těstovinový salát byl fajn ne?

„A co salám? Salám jsi koupila? A chleba?“ zavyl můj otec zoufale, poté co přejel svým zdravým okem můj zdravý nákup. Škoda, že neoslepl i na to druhé...teď by byl alespoň ušetřen tak hrůzného pohledu.

„Salám???“ zopakovala jsem užasle. Ne, tak koupit salám mě opravdu nenapadlo. „Za to jsem koupila sýr a celozrnné rohlíky,“ usmál se na mého taťku agent pro zdravou výživu.

Můj otec nebezpečně zbledl.

„Tati, jsi v pohodě?“ vylekala jsem se.

„A proč bych nebyl?“ zasyčel na mě vztekle.

Otcovy životní funkce začaly nebezpečně selhávat právě ve chvíli, kdy si uvědomil, koho si pustil do své domácnosti.

„Chci nazpátek do své nemocnice!“ prohlásil zuřivě.

„A víš, že to není špatný nápad?“ vyštěkla jsem na něj. Neříkala jsem, že už jsem starší a moudřejší???

„Zachovej mi přízeň ale já si jdu pro salám!“ práskl vzápětí dveřmi.

To si vypiješ! vytáhla jsem z tašky lahváč s výstižnou etiketou a vrazila ho do jeho mechem zarostlé lednice. Do toho jeho hnusného, zmrzlého, ruského ledovce ukrývajícího vzácnou plíseň až z daleké Bombaje, které se nehodlal vzdát ani na smrtelné posteli a já na ní odmítla byť i jen šáhnout.