Magdalena Dobromila Retigová

 „Co to je?“ zíral Jonáš do kouřícího talíře a věštil svou blízkou budoucnost. Vypadala temně. „Slepice na paprice!“ zakdákala uraženě Sofie. On to nepoznal???

“Aha,” prohlásil uštěpačně strávník, nandal si na talíř a nasypal si tam hromadu sole, aby ten útok vůbec přežil.

Taky sis myslela, že ti život právě začíná, viď? Filozofovala mezitím Sofie se slepicí. A přitom ti tak brutálně skončil....s úděsem pozorovala, kterak Jonáš drtí její kámošku mezi zuby.

Dej té bestii nažrat a bude klid...zapsala si nedávno motto do své kuchařky, a poté neohroženě vkráčela do tchyniny kuchyně.

Můj synáček má rád husí jatýrka! Ale chápu, že husí jatýrka bys asi nedokázala správně připravit! Pomyslela na svého syna s láskou paní Česílková, když své snaše diktovala synovi nejoblíbenější pochutiny. Sofiin zájem o blaho synova žaludku jí dojal téměř až k slzám.

„Jonášek miluje slepici na paprice,“ řekla dojatě, když začala jejich první lekce.

Myslela jsem, že miluje mě, pomyslela si Sofie ironicky. No, ale konkurovat slepici na paprice si ona nemohla dovolit ani omylem! „Tak sem s ní!“ pohlédla horlivě na svou tchyni. Jestli mi zachrání manželství, pošlu vám děkovnou smsku!

„To bude mít ale Jonášek radost!“ zajásala šťastně paní Česílková.

Snad ta holka přeci jen nebude pro mého synáčka tak špatná! Začala smýšlet od toho samého dne, kdy si jí její snacha vybrala coby odborného poradce ve věcech kulinářských. Nakonec, kde by Sofie hledala lepšího specialistu než u ženy, která se celý život realizovala v kuchyni. Ona tam však hodlala strávit jen nezbytně nutnou dobu....

„Jonášku, rozmysli si to!“ varovala tenkrát svého synka zoufale jeho matka. „Ty si chceš vzít opravdu holku, co neumí umýt pořádně ani kastrol??“ zoufala si. Ona ho tady celý život piplá, jak nejlépe umí, a on by měl teď chcípnout v tak nedůstojných podmínkách?

“Prý jsi mámě blbě umyla nádobí,” informoval druhý den Jonáš Sofii.

„Fakt?“ podivila se hospodyňka. „Mně nic neříkala,“ pokrčil rameny bohém. „Naopak. Tvoje matka je na mně moc milá!“ usmála se spokojeně.

„Moje matka ti asi nebude vykládat o tom, že jsi jí špatně umyla nádobí,“ osvětlil jí diplomatické sklony v jejich rodině její milý.

„Aha, tak je lepší, že to vykládá všude kolem!“ přetlumočila si Sofie jejich pojetí diplomacie. „Prostě jsem si toho nevšimla,“ kajícně pokrčila rameny. Na světě bylo přeci tolik zajímavějších věcí než jeden oprýskaný šedomodrý kastrol. Oprýskaný, šedomodrý a ukecaný kastrol! Sofie mu nehodlala věnovat víc času, než bylo nezbytně nutné! Snad v příštím životě! Jako Magdalena Dobromila Retigová...

Ale že z ní bude chtít její manžel udělat Magdalenu Dobromilu už za jejího současného života jí nenapadlo ani ve zlém snu...

„To je umyté nádobí??“ zeptal se jedné vlahé, vlhké a depresivní noci udiveně Jonáš.

Sofiin manžel bral zaujatě do ruky jednu sklenku po druhé. Ta v pořadí třetí ho neobyčejně zaujala. Šokovaně rozsvítil velké světlo. Zvláštní, teď mu na mysl zbytečně vyhozené peníze za energii nepřišli. Zato Sofie měla názor opět zcela opačný. Teď právě nastala ta ukázková situace, jak se plýtvá světlem!

„No, pojď se podívat!“ přizval jí ke svému objevu muž.

„No?“ zamžourala do světla žena, která už přivykla na to celodenní přítmí jejich přízemního bytu, ve kterém by dostal deprese i ten největší optimista. A tak teď depresivně čekala objev nového viru anebo alespoň podrobný rozbor vyděšené kapky. Místo toho manžel triumfálně vykřikl:

„Vidíš tady ty čmouhy?!“ Vítězoslavně na ní pohlédl. Byly to oči muže, který očekával za svůj objev přinejmenším Nobelovu cenu.

„Běž do prdele!“ poslala ho manželka přímo tam, kde se ta cena vyzvedává!

No, viděl někdo někdy hrůznější a pokořující pohled než chlapa zkoumajícího umyté skleničky? Její manžel, jak se zdálo, byl případ pro psychiatra.

Ne, ty budeš za pár měsíců na psychiatra! Ozvalo se uvnitř ní už dostatečně rozhozené já.

„Tobě není hanba nalít do těch skleniček návštěvě pití??!!“ zeptal se jí šokovaně Jonáš.

„Ne, není,“ odpověděl bohém.

Pedant na něj zděšeně pohlédl.

„Za mnou chodí návštěvy kvůli tomu, že mě rády vidí, a ne proto, aby mi zkoumaly skleničky!“ vysvětlila mu rozdíl mezi inspekcí jeho rodičů a návštěvou její matky jeho manželka a práskla dveřmi.

Vlastně k nim ani žádné jiné návštěvy nechodily. A opravdu to nebylo kvůli skleničkám!

„Hele, ale existuje nějaký hadr na sklo, ne?“ nechtěl se vzdát svých snů Jonáš.

Byla jedna hodina po půlnoci.

Sofie se hystericky rozesmála. Chce mě dostat do blázince?? Obvinila ho z nečestných úmyslů, jak čestně získat byt jen sám pro sebe.

Jonáš mezitím zcela ztratil přehled o realitě a pohroužil se do vzpomínek ze svého dětství. Byly tak bolestné!

Jaký že to měla jeho matka v rukou hadr, když umývala skleničky? Trápil svou paměť bláznivý tyran. Zcela jistě ho měnila! Jonáš se snažil před očima rozeznat ty míhající se kusy textilu.

„Žádný jiný hadr nemám a o žádném zvláštním jsem nikdy neslyšela! A ani o něm neuvažuju!“ odmítla Sofie jakoukoliv práci navíc a zapřela i sváteční úklidy, kdy se v její mysli matně objevoval dotyčný hadr k leštění skla. Ale dnes nebyl svátek! Maximálně tak dušičky. Ale mrtvoly už jsou práce zproštěny ne???

„Vy jste neměli ZVLÁŠTNÍ hadr na sklo?“ zděsil se teď Jonáš.

„Ne!“ odsekla Sofie. „Měly jsme jeden a ten samý na podlahu, skleničky a ještě jsme si s ním utíraly pusu!“ vysvětlila mu naštvaně.

„To mě ani nepřekvapuje,“ řekl Jonáš nevzrušeně.

Sofie šokem zkameněla.

„No jasně, donedávna jsem žila v brlohu a doteď děkuju Pánu Bohu, že jsi mě odtamtud vytáhnul!“ zaskučela oddaná poddaná.

„Jsem rád, že si to uvědomuješ!“ zacukaly jejímu manželovi potěšeně koutky úst.

Kolem Sofie náhle proletělo bzučící boží hovádko. Právě když ho chtěla odehnat, překvapivě přistála její ruka na Jonášově tváři. Vzápětí měla rudou tvář i Sofie.