Ekologické stěhování aneb paměť těla.

Mé tělo je můj nejlepší kamarád. Dělím se s ním o své pocity, city, dojmy a zážitky a taky o jídlo. Ono mě na oplátku už od dětství pečlivě chrání od všech traumatických zážitků. Těch fyzických i psychických. Polovinu svého života si tudíž nepamatuju:-)

A co se týče porodu, utrpělo mé tělo naprostou ztrátu paměti. „Druhý porod bývá snazší,“ ujišťovala mě optimisticky porodní asistentka. Její optimismus, životní filozofie a několik motivačních seminářů, kterými právě procházela její duše ve mně vyvolalo stav podobný transu. „Ještě! Ještě!“ jásala jsem sadomasochisticky pátý den porodních bolestí. „Vy čekáte na porod?“ zeptala se mě fascinovaně budoucí maminka s křivícími se ústy a odtékající plodovou vodou. „Co je to porod?“ zeptalo se ironicky mé tělo. „Času dost!“ triumfovalo mé dítě. Ručičkami se zapřelo v mých tříslech a nesouhlasně vrtělo hlavičkou. „Počkej, já tě vyklepu, ty malá potvoro!“ Přeskočila jsem z jedné nohy na druhou v rytmu indiánského rituálního tance, rozhodnutá protančit se až k tanci tantrickému. Orgasmický porod! Oslava mateřství! Šílíš?! Ozvala se má děloha. To myslíš ten masakr motorovou pilou? Mé porodní cesty se hrůzou rozeběhly různými směry. Život je bludiště, zvykej si dcero! „Haúú,“ zavyla jsem zoufale jako pes. Dýchat máš jako pes, ne výt! „Buď statečná!“ poradil mi budoucí otec u porodu. „Haúú!“ A pak už jen klystýr, krev a zběsilá jízda mé druhorozené dcery. Tudy ne! Zatoč! Doprava! Doleva! Dýchej! Mé dítě se střemhlav řítilo tunelem za oslňujícím světlem. „Proč jí drží za nohu?!!“ uslyšela na jeho konci zoufalý řev. Vycházel ze sinalého obličeje jejího otce. Proč mě držíte za nohu?!! Zařvala vzápětí dcera svého otce. Ulehčeně jsem oddychla. Naše nafialovělá dcera se právě zdárně ekologicky přestěhovala.