Utopenec na útěku

Hladový Jirka slezl z kola a upřel prosebný pohled na kolemjdoucího. „Pane, jste místní?“ „Místní jsem,“ přitakal občan. „A nedal byste mi kousek chleba. S hořčicí třeba,“ požádal ho Jirka. „Zas tak moc místní teda nejsem.“

UTOPENEC NA ÚTĚKU

Na ten okamžik, kdy se rozplynul můj dětský sen, si pamatuji přesně. Vím, že to bylo v pátek v podvečer a já se vrátil domů s nepořízenou. Trenér místního cyklistického oddílu mi sdělil, že se nemůžu stát jejich členem. Jednak už jsem prý ve čtrnácti letech starý na to, abych se závodní cyklistikou začínal, ale hlavní překážkou byla chondromalácie patel (nadměrné opotřebení chrupavky pod čéškou). Bolesti kloubů jsem měl už dva roky a ortoped mi pravidelně pod čéšku píchal kloubní výživu. Přesto jsem pořád snil o tom, že ze mě bude závodník. Na svém Favoritu z Rokycan jsem vyrážel na tréninkové dávky takřka každý den. Kolena jsem si před vyjížďkou namazal Francovkou a večer před spaním zkoušel nejrůznější zábaly, hřejivé masti, kostival se sádlem a tak dále. Neustále jsem experimentoval. Takto ošetřené klouby jsem omotal igelitem a převázal obvazy. Když jsem pak šustivě mířil do postele, byl jsem jak nějaký superhrdina: IGELIT MANN.

Pokud se mi během noci obvazy rozvázaly, byl jsem pro mamku superpadouch, neboť jsem zamastil prostěradlo i povlečení. Každopádně tu noc z pátku na sobotu můj polštář zmáčely slzy.

Trenér Macháček, který mě byl nucen odmítnout, mi při odchodu alespoň poradil, kde najdu stejně „postižené“ jedince. Parta bývalých cyklistů a dalších sportovních nadšenců se scházela každou neděli na náměstí.

„Řekni Van Impemu, že tě posílám já,“ pravil dobrosrdečně trenér.

„Komu?“ vyvalil jsem oči.

„Lucien Van Impe byl slavný vrchař na Tour de France a my tu máme jednoho českého Luciena. Poznáš ho bezpečně,je nejmenší a na každém kopci jako první.“

Psal se rok 1990 a já doposud znal jen cyklisty ze Závodu míru.

V neděli ráno jsem přijel na náměstí a z uctivé vzdálenosti sledoval, jak se u kašny postupně houfují cyklisté v pestrobarevných dresech. Já měl jen obyčejné kraťasy a tričko. Deset minut po osmé, když dorazili poslední opozdilci, vyrazil ten mini peloton kolem radnice ven z náměstí. A já se na něj jen díval neschopen se pohnout z místa. Byli to samí dospělí chlapi a já se neodvážil za nimi přijet a požádat je, zda bych mohl jet s nimi.

Totéž se opakovalo i následující neděli, kdy jsem opět stál na druhém konci náměstí.

„Co mladej, jedeš s námi?“ zahřímal majestátný hlas za mými zády. Málem jsem si cvrknul do textilu.

Kolem mě projel osvalený obr a kývl hlavou, ať ho následuji. Vyrazil jsem tedy za ním.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem bázlivě, „posílá mě pan Macháček a chci se zeptat, jestli bych mohl jet s Vámi?“

„A máš nějaký jméno?“ zeptal se mě Van Impe alias Láďa. Když jsem mu řekl, že mám, chtěl ještě vědět jaké?

A tak jsem byl přijat a poslušně zaplul na konec skupiny. Cyklisté osedlali své ocelové oře a po jednom se sešikovali za Van Impeho, který je vyvedl z města, pak z čela odstoupil a chtěl se zařadit na konec skupiny. Jenže tam jsem mu překážel já, poněvadž jsem zpomalil a nechal za předposledním cyklistou mezeru.

„Ty se ho drž, já jdu až za tebe,“ naznačoval mi rukou, ať zalepím tu díru.

Těch věcí, co pro mě byly nové, bylo tolik, že jsem neměl šanci je ten den vůbec pobrat. Jízda v háku, kdy mezi mým předním kolem a zadním kolem kolegy mělo být optimálně cca deset centimetrů. Střídání na čele, odstoupení do strany, jízda v terezínu neboli bočním větru. Když jsem prvně tahal špici, neupozornil jsem ostatní, že je na silnici díra a vyslechl si spousty nepublikovatelných nadávek, poté co ji vymetli.

Opět mi pomohl obr a neváhal se mě zastat. Upozornil je, že jsem ještě cucák s mlékem na bradě a měli by se mírnit. Po jeho, „držte huby, čuráci!“ mě vzali na milost.

„Já jsem Jirka Fišárků a já to mám na párku,“ představil se mi originálním způsobem, když mě vystřídal na čele.

Jakmile se nám do cesty postavil kopec, stalo se přesně to, co předpovídat trenér Macháček. Maličký Láďa Van Impe všem ukázal záda, na kopci se jen otočil a zase sjel dolů, za posledním kamarádem udělal další otočku o sto osmdesát stupňů a jel opět nahoru. V závislosti na délce kopce to pokaždé zvládal jednou až třikrát. Já jsem dojížděl zpravidla někde v půlce té grupy a měl radost, že jsem pár těch větrem ošlehaných veteránů nechal za sebou. Na poslední zhruba třetině stokilometrové vyjížďky se poměr sil otočil a já zjistil, že chleba s paštikou a malinová šťáva nejsou to správné palivo pro cyklistovy nohy. Plus jsem měl zapařené a sedřené sedací partie a vnitřní stranu stehen neboli vlka a už jsem nevěděl, jak si na bolavý zadek sednout. Maximální trasa, kterou jsem doposud absolvoval, byla sotva poloviční. Van Impemu, Jirkovi i ostatním se mě zželelo a domů mě dotlačili.

Van Impe mi poté daroval staré černé elasťáky s koženou vložkou zvanou jelenice. Vložka byla pokroucená, a tak mi vysvětlil, že ji musím zahřát a namazat indulonou, aby změkla. Tu indulonu jsem použil nejen na vložku, ale zahnal jsem s ní i vlka. Jirka mi před další vyjížďkou daroval pár sáčků iontového nápoje G30 a všichni mě svorně ubezpečili, že dnes to bude lepší. A bylo. Přežil jsem ten křest ohněm, začal s nimi jezdit pravidelně a učil se za pochodu, tedy vlastně za jízdy, jak být lepším a výkonnějším cyklistou. Formovali mě rovněž jako člověka. A samozřejmě mě i učili pít pivo a radili mi, jak balit holky. Strávil jsem s tou grupou bezmála deset let, než jsem se odstěhoval za prací do velkoměsta a vzpomínám na ně dodnes.

Partička to byla rozmanitá a mezi nejvýraznější figury vedle malého a přesto přirozeně dominantního Impeho a dobrosrdečného obra Jirky Fišárka patřil pokrývač Pepa. Ten mě sebou později bral jako pomocníka na stavby. Brigáda na čerstvém vzduchu a finance s tím spojené mi přišly vhod.Pepa neustále mluvil a mluvil a ruce i pusa mu jely ve zběsilém tempu.

„To jsem tenkrát dělal střechu v Klášterci …!“ křičel do větru, co nám komplikoval práci a pak si všimnul chodce na chodníku. „To je Vašek Melichar, hroznej debil, tomu jsem píchal ženu,“ přešaltroval na jiné téma.

Chodec ho rovněž zaregistroval a srdečně mu pokynul.

„Vašku, kamaráde, zdravím!“ opětoval jeho pozdrav Pepa.

Co se mluveného slova týče, Pepovým opakem byl Adolf, který řídítka svíral v ustřižených svářečských rukavicích. Adolf byl vyhlášený svůdce žen. Nebyl příliš bystrý, ale co mu Pánbůh ubral nahoře, vynahradil mu dole. Nadělil až nepřirozeně velké nádobíčko, které v přilehlých elasťácích šlo dobře prodat. A často neváhal shodit i ty elasťáky. Třeba když jsme dorazili na přehradu, ihned se svlékl donaha a lákal na svou návnadu nějakou „rybičku“.

„Jdeme se taky koupat ne?“ chtěl ho následovat Pepa.

„Nemám plavky,“ namítl Matěj. Ač to byli normální zdraví muži, nechtěli být konfrontováni s tou Adolfovou hadicí. Pomocnou ruku nám podal Jirka, který neměl komplex a měl plavky.

Ostatně když jsem se ho ptal, jak se seznámil se svou ženou Markétkou, odpověděl, „byl jsem nesmělý chlapec, takže taková ta klasika. Ahoj, já jsem Jirka Fišárků, povozím tě na párku. Trošku jsem to popletl, byla tak krásná“ dodal na vysvětlenou.

Jirka půjčil plavky Pepovi, ten v nich vlezl do vody, tam je svlékl a hodil na břeh, kde si je natáhl další čekatel. Tímto způsobem do vody zaplula celá parta, přeplavala na protější břeh, odkud Adolfův úd vypadal menší. Tam už všichni bez uzardění na Adama vylezli z vody.

A zapomenout nesmím ani na Horsta a Viléma. Tak jako nikdy nikdo nepochyboval, že na každém kopci bude první Van Impe, zrovna tak bylo jasné, že prvním pod kopcem bude Jirka Fišárek. A o druhé místo se většinou přetahoval Horst a Vilém. Často i za cenu, že přecení své síly a dovednosti a vyletí z trati. My je pak sedřené sbírali. Kupříkladu když se rozsekali na železničním přejezdu, který byl na konci sjezdu a ještě v zatáčce.

„Copak nevidíte výstražné značky?“ přidal jim ještě slovní ťafku Van Impe, jelikož ani jeden z nich nechtěl tomu druhému uhnout. A nechtělo se jim uhnout ani auto v protisměru.

„Víte, že si rozbijete hubu a stejně nezabrzdíte,“ připojil se Jirka, který se k místu nehody vracel.

„Ty máš odpružený rám?“ zeptal se Adolf Viléma. Odpružená kola tehdy byla pouze horská, a tak ten dotaz nedával nikomu smysl.

„Nemám, jak si na to přišel?“ žasnul zkrvavený Vilém.

„Aha … tak máš prasklý rám,“ poukázal Adolf na fakt, že spodní rámová trubka skutečně pruží směrem dolů, neboť je pod mufnou hlavové trubky zlomená. Tehdy se naštěstí ukázalo, že Adolf ty svářečské rukavice nenosí jen tak pro nic za nic. V další vesnici Vilémovi rám svařil a ten ten den už jezdil opatrně.

Největší, nejdobrosrdečnější a nejoriginálnější byl ale Jirka Fišárek. Byl to vyučený tiskař a bývalý kulturista, takže měl svaly a díky celoživotní práci v hlučném prostředí byl lehce nahluchlý. Když jsme se zastavili na zahrádce restauračního zařízení po dlouhém a vysilujícím stoupání, lapajíc po dechu, chroptivě volal na Van Impeho, který už měl vypité první pivo, co si objednal k obědu?

„Sejra,“ odpověděl stroze Van Impe.

Jirka pak výmluvným gestem odmítl servírkou nabízený jídelní lístek. „Já si dám taky péra.“ Myslel si, že je to nějaká místní specialita.

Na Macoše jsme zase narazili na turisty z Německa a Pepa, protože tou dobou dělal střechy v Německu a Rakousku, je zdravil, „grüß gott.“ Nic moc víc ani neuměl.

Němci mu přátelsky kynuli a Jirka žasnul, „oni jsou ze Skotska?“

„Proč by byli ze Skotska?“ nechápal jsem.

„No Pepa se každého z nich ptal, jsi Skot?“

Za peníze vydělané na brigádách a kapesné od rodičů jsem postupně svůj Favorit z Rokycan vylepšoval. Nejprve jsem po vzoru svých parťáků sundal blatníky a dynamo. A uřízl z vidlice ten nevzhledný držák od dynama. Většinu věcí jsem měl takříkajíc z druhé ruky a za babku. Řemínkové klipsny od Pepy byly super, dokud jsem nepřijel na první křižovatku a nezastavil na červenou. Chtěl jsem dát jako obvykle nohu z pedálu na zem a než jsem si uvědomil, že to nejde, válel jsem se na asfaltu. Pak přišla na řadu přehazovačka a polohovatelné páčky od Shimana. Už jsem nemusel, ladil přeskakující řetěz, stačilo jen cvaknout a jeden z dvanácti převodů byl navolen. Ocelový, klínkový dvojpřevodník jsem vyměnil za lehčí hliníkový ve chvíli, kdy mi Van Impe domluvil zkrácení zadní stavby mého modelu F12, takže z dálky, s novým nástřikem připomínal jeho závodní F1 osazenou nedostižným italským Campagnolem. A třešničkou na dortu bylo kožené sedlo San Marco Rolls.

Zatímco mnou investované peníze stačily jen na drobná vylepšení, jiní utráceli majlant za nová kola.

„To je luxus,“ pochválili jsme Pepovi jeho nový stroj Canonndale. „Kolik tě stálo? A co na to stará?“

„Stálo mě čtyřicet pět tisíc, ale doma jsem řekl osm a půl,“ přiznal Pepa, že co rodinná kasa nevidí, to jeho ženu nebolí.

„No … ale i tak byl oheň na střeše,“ dodal s odstupem několika drahocenných sekund.

„Ještě, že tu střechu umíš spravit,“ přisadil jsem si.

„Já být tvoje žena, tak ti dám …!“ začal mu vyhrožovat Horst.

„Kdybys byl moje žena, tak bych nechtěl, abys mi dal, dala,“ skočil mu do řeči Pepa.

„Chtěl jsem říct, že bych ti dal osm a půl tisíce, a že chci taky takový,“ děsil ho dál Horst.

„Kdyby chtěla taky takový, tak na ní pošlu Adolfa, ať jí ukáže, zač je toho loket,“ zamachroval Pepa.

Zatímco mě limitovala bolavá kolena a finanční možnosti, Jirku limitovala především ve stoupáních jeho váha a ohromné svaly. Když jsme jezdili jen na ty nedělní vyjížďky, ještě si to tak nebral. Ale jakmile jsme naše sdružení oficiálně zaregistrovali jako amatérský cyklistický oddíl a začali jezdit na menší regionální závody, už to začal řešit. Omezil pití piva, z obvyklých šesti zrzků na tři, míň posiloval a mírnil se i v jídle. Což s sebou neslo i určitá rizika. Ve všední den jsme spolu absolvovali sto dvaceti kilometrový trénink a jemu došly síly, protože si vzal málo tyčinek i pití. Dostal se do stavu mírného hypoglykemického záchvatu neboli hlaďáku. I kapsy mého dresu zely prázdnotou, a tak mi nezbývalo než ho tlačit do první vesnice. Byl mezi námi víc jak třicetikilový rozdíl, takže jsem byl sedřený jak kůň, když jsme tam konečně dojeli.

Zastavili jsme u prvního kolemjdoucího a Jirka na něj upřel prosebný pohled.

„Pane, jste místní?“

„Místní jsem,“ přitakal občan.

„A nedal byste mi kousek chleba … s hořčicí třeba,“ zapomněl na svou dietu Jirka.

„Zas tak moc místní nejsem,“ nepotěšil ho pocestný, ale odkázal nás do blízké hospody.

Dokončení příště.

Mé předchozí Všehochuť povídky: Odkaz