Utopenec na útěku II.

Jirku nad ránem zadrželi příslušníci. Nemohl spát a vzpomněl si, že nemá vyladěný posed na časovku. A tak ve čtyři ráno jezdil po náměstí s imbusem. A nemohl se policistům legitimovat, neboť tak činil ve slipech a nátělníku.

UTOPENEC NA ÚTĚKU II.

Na jaře příštího roku už nám Jirka pyšně hlásil, že zhubnul. Přijel na start prvního závodu a z recese si na přilbu nalepil izolepou dva banány. „Už nemám sto pět kilo, už mám jen devadesát devět.“

Další závod byl takový sranda mač mezi naším oddílem a našimi přáteli z Ústí nad Labem. Měli jsme společné soustředění v Beskydech a každý klub nominoval dvě čtveřice a jeli jsme časovku družstev na padesát kilometrů. Terén byl zpočátku rovinatý, pak mírně zvlněný jen s jedním velkým kopcem a po něm následoval sjezd do cíle. Naše taktika byla následující. Van Impe, Pepa a já odtáhneme prvních čtyřicet pět kilometrů, Jirka bude odpočívat v závětří našich těl, ve sjezdu to rozbalí a my se ho budeme snažit udržet. Problém byl, že foukal protivítr a za našimi subtilními postavami se Jirka úplně neschoval, takže pod kopec už přijel vymačkaný jak citron. Takže jsme ho museli střídavě tlačit, povzbuzovat, dokonce mu i nadávat, aby to nevzdal. Jakmile se Jirka přehoupl přes horizont, bylo to, jako byste ho polili živou vodu. Nikdy jsem se tak nebál, ale v zájmu týmové pospolitosti jsem si nedovolil sáhnout na brzdové páky. Přesto jsme v cíli nevěřili, že bychom konkurenty z Ústí porazili. Nasadili proti nám trojici mladíků, kteří měli jejich předsedu dovést k vítězství. Jenže co se nestalo, nasadili na začátku tak vysoké tempo, že se vzájemně uštvali a my slavili těsné vítězství.

Zatímco my tři se nevěřícně radovali, Jirka přicházející z toalety to komentoval s bohorovným klidem. „Čekali jste snad něco jiného?“

Ještě větší ťafku jsme pak kolegům z Ústí zasadili v závodě s hromadným startem, jenž měl cíl na Pustevnách.

„Budeš volavka,“ instruoval mě Van Impe. „Všichni si mě budou hlídat, a tak se před startem pořádně zahřeješ a vyrazíš hned, jak to odmávnou.“

„To se utaví,“ namítl Pepa.

„Samozřejmě, že se utaví, ale jak ho budou stíhat, tak já se za ně schovám a pošetřím síly na finiš. Jsou to mladý kluci, s nimi nemůžu jít do otevřené bitvy.“

Moje vrchařské schopnosti se pravidelným tréninkem dost zlepšily a už jsem byl Van Impemu více než zdatným soupeřem, ale nikdy jsem ho ještě v přímém souboji neporazil. Přeci jen v mládí sbíral medaile na mistrovství Čech i republiky. S vědomím, že to dělám pro tým, jsem hned po startu v Dolní Bečvě skutečně nastoupil, jako kdyby šlo o závod na tisíc metrů. Soupeři se po sobě prý dívali dost nevěřícně a už už mě chtěli nahánět, když Van Impe udělal něco, co v plánu nebylo.

„Neblázni, to nedáš, je to patnáct kilometrů!“ volal za mnou.

Považoval jsem to za součást taktiky a pokračoval v budování náskoku. Jenže Van Impe skutečně změnil názor, ač tím riskoval, že přijde o svou neporazitelnost. A tak se mě nikdo stíhat nevydal. Ten můj útok byl ve stylu kamikadze a ostatní soupeři čekali, co udělá Van Impe tak dlouho, že jsem sólo dotáhl do zdárného konce. Totálně vyčerpaný s nohama v křečích s náskokem nanejvýš dvaceti metrů jsem dorazil jako první na Pustevny. Ten den se mi splnil můj dětský sen. Nestal se ze mě skutečný závodní cyklista, ale i na téhle hobby úrovni to byl zážitek a zadostiučinění. Bezprostřední radost se ovšem mísila s obavami, co tomu řekne můj guru, který cílovou pásku ve spurtu proťal jako druhý.

Van Impe na mě za cílem zakřičel, „a pak že nerostou!“ a poté mě objal. Nechápal jsem ten houbařský slang, ale Jirka mi později vysvětlil, že mu už před začátkem stoupání pošeptal, „mladej, si moc nevěří, ale dnes by to mohl urvat.“ Z čehož jsem usoudil, že mi vítězství přál.

A nejspíš jsem se nemýlil, neboť mi večer na baru poručil i mého prvního panáka. Tedy abych byl přesný, celé naší ekipě, ale pilo se na můj i týmový úspěch.

Mladá servírka s vyzývavým poprsím rozlila Peprmintku z Božkova do silnostěnných skleniček a k úžasu zkušených pijanů, poté co dva přelila přes míru, si je přiložila ke rtům a usrkla na požadovanou míru 50 ml.

Všichni na ní nevěřícně zírali a Van Impe, ji sjel nejen pohledem, „no to si děláte prdel?!“

„Co je, jsem přelila, ne,“ nechápala servírka, co se mu nelíbí.

Po soustředění přišly další tréninky a závody a já s nově nabitým sebevědomím zajel pár slušných výsledků i ve větší konkurenci. Na závody jsme jezdili většinou vlakem a Adolf si z každé cesty pečlivě uschoval jízdenku. Čistě proto, aby mu manželka věřila, že jí nezahýbá. Kamarádi z Ústí, mu totiž z Beskyd, kde obluzoval přítelkyni jednoho jejich oddílového kolegy, poslali pohled následujícího znění: Ádo, je to tady super, škoda že tě stará nepustila a nemohl jsi jet na soustředění s námi. Moc a moc zdravíme.

Jeho choť Marcela se samozřejmě domnívala, že celý týden zdolával vrcholy s nějakou rajdou někde v nížině. A naštvaná na něj byla i jeho nejvěrnější milenka Zdenka, když si jí Marcela postěžovala, jaký je to chlívák.

Marně Adolf ukazoval Marcele i Zdence urychleně vyvolané fotky. Před rozvodem a kopačkami ho zachránilo až místopřísežné prohlášení předsedy Van Impeho, že s nimi v Beskydech skutečně byl a svou klobásou žádnou neznesvětil. I když v závěru jeho obhajoby už musel Van Impe mírně lhát.

Nás ostatní netrápil důkazní materiál, spíš jsme řešili, jak České dráhy přepraví naše ocelové a hliníkové miláčky. V té době to znamenalo svěřit jeobsluze vagonu na přepravu zavazadel. A ta s nimi nejednala právě v rukavičkách. Ve vagonech tehdy nebyli žádné háky na pověšení a tak je ajznboňáci skládali do hytláku bez ladu a skladu a leckdy nám je vrátili odřené či s prasklým drátem. I Jirka si pořídil nové kolo a dlouho dlouho na peróně řešil, jestli ho má vůbec dát z ruky.

Poté, co Pepa podal postaršímu muži ve vagonu své Cannondale se slovy, „zacházejte s ním jako s vlastní ženou!“ a ten s ním mrsknul na hromadu, Jirka usoudil, že jeho manželství zřejmě není nejšťastnější. A k překvapení nás všech do vagonu na zavazadla rychle nastoupil s tím, že kola pohlídá. Nádražák byl silně proti porušování předpisů, ale jakmile ho Jirka uklidil do stejného rohu, kde předtím skončilo Pepovo kolo, již neměl proti jeho přítomnosti námitky.

Problém nastal, když jsme při vyjížďce zastavili před hospodou, z které nebylo na kola zaparkovaná venku vidět. Jirka se tak bál, že mu kolo někdo ukradne, že zatímco ostatní jedli, on bicykly venku hlídal. Ač byly zamknuté. A když jsme zaplatili a vyšli ven, šel se v klidu najíst, takže na něj patnáct nasraných lidí čekalo. A Van Impe ho následně honil s pumpičkou po návsi.

Van Impeho, Jirku a Pepu jsem po těch společných letech v sedle kol bral skoro jako členy rodiny a pozval jsem je dokonce i na svůj maturitní ples. Hlavně díky nim jsem našel odvahu oslovit a pozvat na rande spolužačku Hanku. V době konání plesu už jsme dva měsíce tvořili pár.

„To je ale pěkná žížala,“ ohodnotil ji mlsně Pepa, za což dostal od manželky záhlavec.

„Myslel jsem to tak, že je hubená, a žížaly jak známo nepřiberou,“ snažil se ještě zachránit situaci, ale korpulentní manželka Magda, si to vyložila přesně naopak. Moji spolužáci byli z té peprmintku nasávající a „moudra“ trousící trojice odvázaní.

„Odkud se znáte?“ žasnul spolužák Honza.

Ačkoli se ptal mě, odpověděl mu Jirka. „Radim je náš kamarád z kroužku.“

„Cyklistického, taky si šoupe kulky o sedlo,“ doplnil ho Van Impe.

Večírek to byl natolik vydařený, že Jirku nad ránem zadrželi příslušníci. Ne že by tropil nějaké nepřístojnosti, jen nemohl spát a vzpomněl si, že na nedělní časovku nemá ještě vyladěný posed a že ho zlobí přehazovačka. A tak ve čtyři ráno jezdil po náměstí kolem kašny a po každém obkrouženém kole pomocí imbusů a šroubováku ladil svůj stroj. A nemohl se policistům legitimovat, neboť tak činil ve slipech a nátělníku.

Následná zkouška dospělosti a přihláška na vysokou školu (měla čtyři patra) v Praze znamenala, že s partou starých kamarádů už nebudu v tak častém kontaktu. Jarní soustředění na Medlově jsem si proto chtěl pořádně užít. A užít si ho chtěl i Adolf, proto si v chatce zamluvil dvoulůžkový pokoj. Vilém s Horstem ihned vypsali sázkové kurzy, zda přijede s Marcelou či Zdenkou, ale on všechny převezl a dovezl si Jitku. Svou Markétu si s sebou výjimečně vzal i Jirka a ostatní ho přivítali sborovým, „řeklo se bez bab!“

Program soustředění byl víceméně den co den stejný, od rána do odpoledne jsme najížděli kilometry a navečer si dali nohejbal či tenis na kurtu, který byl součástí chatového areálu. Večer patřil jídlu a doplňování pitného režimu v blízké hospůdce. I já jsem již pravidelně nasával zrzavý mok, ale nikdy to nebylo větší než malé množství. Jirka oproti tomu na soustředění svůj umírněný pivní limit nedodržoval.

„Potřebuji doplnit vitamín B,“ vysvětloval ženě Markétě.

„Co jí vysvětlit nedokázal, bylo, proč po cestě z hospody nešel, jako my ostatní po silnici. Namísto toho skočil do vody a plaval podél silnice na šířku přes rybník Sykovec. Tuto očistu si pak dopřával každý večer a my mu začali měřit čas a mohutně ho povzbuzovat. Poslední večer kdy půllitrů padlo víc než obvykle, jsme ho naopak přemlouvali, ať se na plavání vykašle. Jirka byl ale dubová palice a když se nám uprostřed rybníku náhle ztratil, zachvátila nás panika. Van Impe a Vilém už přelézali svodidla, že pro něj skočí, když se jeho hlava a mohutné paže objevily na mělčině. Jirka se zbytek své pouti rozhodl doplavat pod vodou a nám tím přivodil infarktové stavy.

„Ty seš ale blbec!“ ulevil si Pepa, když zjistil, že není utopenec.

„Ještě že to nebyl Medlovský rybník, ten bys v tomhle stavu nepřeplaval,“ pronesl zcela nevinnou poznámku Adolf.

Všichni ostatní ji přešli, ale Jirka zbystřil. „Jak to myslíš, nepřeplaval?“

„Jsi nalitej a Medlovský rybník je mnohem větší,“poučoval ho Adolf.

„Výzva přijata,“ nenechal si rozhodit sandál Jirka.

Za hodinu jsme bohužel zjistili, že po něm na mole zůstaly jen sandály a ručník.

Van Impe jejich popichování sice rázně utnul, ale Jirkovi ta výzva nedala spát a s tím k čemu se chystá, se svěřil pouze mně.

Já byl natolik unavený a připitý, že jsem se zmohl jen na argument, „stejně ti nebude věřit, že jsi rybník přeplaval.“

Když se Jirka dlouho nevracel, zalarmoval jsem Van Impeho a Pepu a šli jsme Jirku hledat. Volali jsme, obcházeli břeh, ale hladina rybníka byla zlověstně klidná. Pak už bylo na VanImpem, aby zavolal policií a utěšoval vzlykající Markétu. Ostatní obcházeli břeh a marně volali jeho jméno.

Proto dnes po letech mířím do rodného města, abych se zbytkem naší dávné party uctil Jirkovu památku. Pět a šedesát let od jeho narození a třicet od jeho „znovuzrození“.

Stáli jsme na mole a vysvětlovali policistům, co vedlo našeho kamaráda k tomu neuváženému činu, když jsme uslyšeli šplouchání a hlasité funění. Ze tmy se k úžasu všech vynořil Jirka a když připlaval blíž, zjistili jsme, že v puse svírá igelitový pytlík. V pytlíku měl papírek a na něm razítko z hotelu, co stál na druhé straně rybníka.

Zatímco my jsme ho horečně hledali, on mokrý v plavkách na recepci obluzoval mladou recepční a abychom mu věřili, že rybník přeplaval, nechal si od ní dát štempl.

První díl Utopence na útěku: Odkaz

Předchozí Všehochuť povídky: Odkaz

Příště: VE ČTVEŘICI PO OPICI DVA PÁRY SE MILUJÍCÍ